Ve věži se provazu pevně chopil stařičký muž v černém hábitu. Rozednívá se… Takto si mnoho lidí představí zvoníka. Ten olomučanský má ale hned tři podoby, přesto není pohádkovou bytostí.

Náctiletí bratři Luboš a Pavel Čípkovi a Antonín Hloušek začali zvony olomučanského kostela rozeznívat před třemi roky. „Pán, který v Olomučanech zvonil, onemocněl, tak mě poprosil, jestli bych to nechtěl po něm převzít. Já jsem ještě přibral Luboše a Pavla,“ popisuje devatenáctiletý Tonda, jak si zajímavou funkci vysloužil. „Je to s námi jako s převozníkem na černém jezeře. Jsme kostelníci, tak zvoníme. Kdybychom ale nechtěli, tak to neděláme,“ podotkl nejmladší z trojice, třináctiletý Luboš.

Chlapci musí vždy před mší zdolat schody v kostele a pak rozezvučet třistapadesátikilový zvon. „Když jsem si to zkusil poprvé, pořád jsem se smál, nešlo mi to,“ vzpomene horké chvilky u chladné oceli Tonda, podle kterého není příjemné dávat hlas zvonu v zimě. Hoši pak mají zmrzlé ruce.

Ve zvonici také není o napínavé situace nouze. Jednou provaz, který vede ke zvonu, vytáhl do vzduchu třicetikilového chlapce. „Jindy jsme byli s Pavlem dole, a když zrovna Luboš zvonil, uslyšeli jsme rány. Tehdy se uvolnil klínek, který drží celou konstrukci. Měli jsme strach, že zvon spadne,“ vypráví Tonda.
Mladí zvoníci nejenže svolávají Olomučanské na mši, ale jsou i posly smutných zpráv. „Když někdo umře, musíme půl hodiny zvonit na umíráček,“ vysvětluje Tonda. Půlhodinové rozeznívání zvonu nedá zabrat jen fyzicky. „Umíráček strašně lítá, a i když je lano pružné, jednou se přetrhlo. Museli jsme tedy rozezvučet ten druhý zvon,“ říká Luboš.

Kdyby zapomněli zvonit, nic se nestane. Vesnička bude žít dál svým životem. „Ještě se to ale nestalo,“ podotýká šestnáctiletý Pavel.
Zatímco Luboš studuje na gymnáziu a Pavel strojírenskou školu, Antonín se chystá příští rok na univerzitu. Zvonit ale nepřestane. „Moc lidí v našem věku, kteří by chtěli zvonit, není,“ krčí rameny Luboš.