Gelateria Bianco na pěší zóně v Rožmitálové ulici je vyhlášená široko daleko díky řemeslně vyráběné italské zmrzlině. Vedle obludné betonové stavby nákupního centra z doby normalizace působí jako zjevení a oáza dobré nálady. Stylové venkovní posezení s květinovými truhlíky, několik stolečků je i uvnitř útulné zmrzlinárny, kde příchozí posedávají nad voňavou kávou, poháry nebo koktejly. Před ní se táhne pořádná fronta. „Jak se oteplí, jsme tu na zmrzlině prakticky každý den. Dětem moc chutná. Jdeme okolo a hned jsou přilepené na skle a brebentí, jestli je kiwiová. Zatím si vybírají hlavně podle barviček,“ říká před pultem se zmrzlinou Veronika Dobiášková z Blanska.

Vyhlášená zmrzlina v centru Blanska. | Video: Deník/Jan Charvát

Doprovod ji dělají pětiletá dcerka a tříletý syn. Jakmile dostanou kornout se zmrzlinou, je rázem ticho a konec pošťuchování. „Střídáme to i s poháry, které tady mají také vynikající. Když jdeme na procházku i s tatínkem, celá rodina, je to naše tradiční zastávka. Já si nejradši dávám slaný karamel a pistáciovou,“ dodává maminka.

V okénku za pultem s vyskládanými vaničkami naplněnými různými druhy zmrzliny kmitá kromě brigádníků hlavně majitel cukrárny a kavárny Ardian Selimi. Podnik vede společně s bratrem a otcem. Podobný funguje v režii jeho bratrance také v sousedních Boskovicích. Jde o rodinnou tradici. Zmrzlinu totiž dělal už jeho děda a vyrábí ji také teta v Rožnově pod Radhoštěm.

SYMPAŤÁK ZA PULTEM

A jak je to tedy s těmi Italy v Gelaterii Bianco? Pan Ardian, pravda, jako Ital vypadá. Je samý úsměv, perfektně oblečený a s hosty neustále vtipkuje. Prostě showman. Pochází ale ze Severní Makedonie, kde v hlavním městě Skopje už jako kluk koukal dědovi při výrobě zmrzliny pod ruce. A už tehdy snil o tom, že jednou bude mít vlastní podnik s řemeslně vyráběnou zmrzlinou. „Vidím to jako dneska. Děda v bílém oblečení, stroj na zmrzlinu, já se motám okolo a pomáhám mu. Tak moc jsem si přál být jako on a prodávat lidem zmrzlinu. Už tehdy mi to učarovalo. A vidíte, dnes jsme tu v Blansku u zmrzliny rovnou tři chlapi z naší rodiny. Já, bratr a táta. A navíc ještě bratranec v Boskovicích. Práce se nebojíme, naši chlapi valí a makají,“ říká s úsměvem sedmatřicetiletý muž.

K vlastnímu podnikání, ale vedla poměrně dlouhá cesta. Z Makedonie se do Česka dostal zhruba v osmnácti a nastoupil v tetině podniku v Rožnově pod Radhoštěm. Chtěl se ale posunout dál. Proto se na několik měsíců vypravil do Itálie, kde podle něj dělají nejlepší zmrzlinu na světě. Chtěl se ji naučit vyrábět podle opravdových mistrů řemesla. „Nejlepší stroje na zmrzlinu dělají Italové, nejlepší zmrzlina je také tam, v soutěžích jsou šampioni. Prostě je to nejlepší možná adresa, kam se člověk může dostat a ohledně výroby zmrzliny se posunout dál. Měl jsem štěstí, že jsem se seznámil s paní Sarou, která má poblíž Vicenzy malý rodinný podnik. Nádherná gelaterie s více než třiceti druhy zmrzliny. Tam jsem se vlastně vyučil a zvládl výrobu pravé italské zmrzliny. Jsme pořád v kontaktu a jsem ji za to, co mě naučila, nesmírně vděčný,“ popisuje začátky svého podnikání Ardian Selimi.

V Česku chtěl zůstat, protože je tu klid, bezpečno, příjemní lidé a protože tu léta žil, tak odpadla i jazyková bariéra. „Uvažoval jsem i o Německu, ale tam je jiná kultura, jazyk a lidé. Tady se mi opravdu líbilo a chtěl jsem tu pracovat. Po návratu z Itálie jsem hledal vhodné místo pro svůj podnik. Poprvé v životě jsem navštívil Blansko. Dřív tu na pěší zóně bylo květinářství. Poloha provozovny byla super,“ říká zmrzlinář.

Pak projel křížem krážem celou republikou, aby se nakonec vrátil natrvalo do Blanska, kde se i usadil. Rodinný podnik tam funguje už sedmou sezonu. „Super. Nemůžu si tu volbu vynachválit. Skvělé místo, krásná příroda okolo, milí lidé, kteří se k nám rádi vracejí. Ze začátku jsem měl trošku obavy, jestli se chytíme, ale rozjelo se to pěkně. Těžké období bylo, asi jako pro všechny podnikatele, když řádil kovid. Ale přežili jsme ho. Otevřeno máme od března do října, někdy ještě v listopadu. Pak pro nás práce končí, zavíráme a odpočíváme. Jak mě místní v zimě potkávají. tak říkají, Ardian, už aby bylo konečně léto a zase jste otevřeli, bez vás je to tady mrtvé,“ hlásí Selimi.

FENOMÉN VANILKA

Gelato směs, kterou vyrábí přímo v blanenské provozovně v Rožmitálově ulici, obsahuje oproti balkánské a také většině druhů české zmrzliny podstatně méně vzduchu. Na pohled jsou porce sice menší, ale vše vynahrazuje chuť. „Pokud je to možné, snažíme se pracovat co nejvíce s čerstvými a regionálními produkty. Když je dostupné ovoce, bereme ho i tady na Blanensku. Začínali jsme s necelou dvacítkou příchutí, dnes jich zvládneme kolem šedesátky. Denně jich vyrábíme do dvaceti. Střídáme je a vždy se snažíme přijít s něčím novým. Například s tropickým ovocem, které je přes léto hodně oblíbené. Mango, marakuja, papája, ananas,“ vysvětluje majitel blanenské cukrárny a kavárny

Exotika je sice v kursu, ale málo platné, dlouhodobě ji stejně válcuje fenomenální klasika v podobně vanilky a čokolády. V závěsu se prý drží citron, jahodový sorbet nebo lesní směs. „Stále se vymýšlejí různé příchutě, ale na vanilku a čokoládu to prostě nemá. To je prostě nadčasová klasika, která funguje vždy a všude. I za hranicemi,“ směje se sympatický chlapík s brýlemi.

Zmrzlinový byznys by neměnil, je s ním maximálně spokojený. „Jak jsem říkal, tuto práci jsem si vysnil už jako malý a neskutečně mě pořád baví, i když je to dřina. Je to pro mě kus exotiky, něčeho nevšedního. Miluju kontakt s lidmi a jejich okamžitou reakci na náš produkt. Rozdává radost napříč generacemi. Vlastně od kočárku až po seniory, muže, ženy. Když zpoza pultu vidím, jak se zákazníkovi rozzáří oči a naše zmrzlina jim chutná, je to pro mě maximální odměna. Zvláštní kapitolou jsou pak samozřejmě děti. I při dnešní drahotě je podle mě kopeček zmrzliny za třicet korun pořád levná a dostupná atrakce, která jim udělá velkou radost a nejen jim. Člověk pak má hned lepší náladu, že dělá něco, co funguje,“ dodává muž.

Zmrzlinu začíná v blanenské provozovně vyrábět každý den v šest ráno. Hotový bývá v devět. „Samozřejmě musím vše ochutnat, jestli je to dobré a může se vydávat. Takže pravidelně kolem deváté ráno má pan Ardian Selimi v sobě asi tak osmnáct kopečků zmrzliny a pak už si samozřejmě během dne žádnou nedá. Samozřejmě trošku přeháním, ale prostě jako správný výrobce musím ochutnat všechny druhy, co ten den nabízíme,“ popisuje každodenní rutinu.

Do budoucna uvažuje o další zmrzlinárně v Brně, ale zatím to ještě není úplně na pořadu dne. Klíčové je totiž sehnat spolehlivý personál a to je velký problém. „Máme sezónní práci, jen na část roku. Pro takový byznys je potřeba buď personál přímo z rodiny nebo někdo hodně spolehlivý zvenčí. A takový lidé, kteří makají a nemají absence se hodně těžko shánějí,“ uzavírá povídání Ardian Selimi.