V pracovní směně jsou však celé černé a na první pohled nesou stopy tvrdé práce. Aby ne, když za více než čtyřicet let s kolegy z blanenské slévárny vyrobil nespočet uměleckých litinových děl. Sochy, plakety, talíře i umělecký mobiliář. „Svoji práci miluji celý život. Co mě však mrzí je, že nemám nástupce. Toto řemeslo pomalu vymírá. Mladí o něj nemají zájem,“ říká čtyřiašedesátiletý muž, který pracuje v blanenské slévárně Ernst Leopold.

Jak jste se k umělecké litině dostal?

Vyučil jsem se jako slévač. Ale samostatný obor umělecká litina nebyl. V osnovách to bylo jen okrajově. Člověk se to naučil až přímo ve výrobě. Učil jsem se od starých slévačských mistrů v blanenské slévárně. Když člověk vyjde z učení, nic moc to neznamená. To hlavní přijde až v práci.

Bylo těžké pracovat se starými mazáky?

Abych se zdokonalil, vždy jsem si bral práci, kterou jsem neuměl. Samozřejmě jsem se u toho potil, měl oči vyvalené hrůzou, jak to dopadne a že bude ostuda. V práci jsem zůstával déle a pomalu se zdokonaloval. Staří chlapi mi pomáhali. Důležité je nevzdávat se. Když něco nejde, postavit se k tomu odvážně čelem, být trpělivý, učit se a hlavně myslet.

Miloš Maixner

O něm: Je mu čtyřiašedesát let. Je svobodný a pochází z Olomučan. Od roku 1976 pracuje v blanenské slévárně (nyní Slévárna Ernst Leopold) v oboru umělecké litiny. Podílel se na výrobě řady uměleckých děl. Soch, plastik a mobiliáře. Ty jsou k vidění u nás i v zahraničí.

Jak odpočívá: Prací. Opravuje dům a ve volném čase pomáhá starým lidem. Rád vaří, pracuje se železem, dřevem i kamenem.

Oblíbené dílo: Bronzová kopie sochy koně Arda od sochaře Josefa Václava Myslbeka. Blanenští slévači odlili dvě. Jedna je v Brně před tamní veterinou a druhá v Košicích.

Pamatujete si ještě na své první větší dílo?

Jako by to bylo dnes. (úsměv) Odlévala se zrovna socha partyzána. A já do toho šel zase po hlavě a vzal si na starosti výrobu formy velké kytice, kterou bojovník držel. Byla hodně členitá. Forma se dělala z pískových klínků, kterých tam bylo skoro tři sta. Hrůza. Ale nakonec to dopadlo dobře. Od začátku mě to táhlo k velkým litinovým figurám. Čím větší a složitější, tím se mi to víc líbilo.

Je práce slévače stále v podstatě záležitost rukou jako v minulosti?

Ano. Je to krásné řemeslo, ale tvrdé. Prakticky nejde moc zmechanizovat. Dělá se pěkně postaru. Takový soustružník upne kus do mašiny, jede a na práci vidí. Například si vezměte výrobu větší sochy. Sochař vám udělá model. Ten se rozřeže na části, udělají se formy, odlijí se díly. Socha se svaří a cizeluje. Je tam spousta věcí, které mohou ve finále udělat zmetek. Navíc se jedná o hodně časově náročnou práci.

Když jsme zmínili vaše první větší dílo, které vám naopak nejvíce utkvělo v paměti?

Určitě je to Myslbekův václavský kůň. V životní velikosti na dvoumetrovém soklu. Je to kopie díla od sochaře Josefa Václava Myslbeka, které stojí na Václavském náměstí v Praze. V Blansku jsme vyrobili dvě bronzové kopie koně Arda. Jedna je v Brně před před tamní veterinou a druhá v Košicích.

Blanenská umělecká litina měla a stále má obrovský zvuk…

Dělali jsme například kulaté plakety do Lyibie. Oranžérii do Rakouska. Ozdobné sloupy a mobiliář do Holandska a Belgie. Lavičky pro Vatikán. Spousta litinových soch je k vidění také u nás a v sousedním Slovensku. Namátkou čtyřmetrová socha knížete Pribiny v Nitře nebo socha Bosorky od sochaře Tibora Bártfaye v blízkosti bratislavského hradu. Dělali jsme také kolonádu v Mariánských lázních. Jenom tam je asi dvě stě padesát tun našich odlitků.

Za minulého režimu jste v Blansku vyrobili také řadu obřích soch tehdejších pohlavárů a lidí spjatých s komunistickým režimem …

Spousta těchto soch byla také později zničena. Osobně se mi to moc nelíbí. Samozřejmě je to poplatné době a má to svá pro i proti. Já za těmito sochami vidím ale také kus poctivé řemeslné práce. K jedné ze soch se váže zajímavost. Odlili jsme asi pětimetrovou sochu Lenina do slovenského Popradu. Po sedmi a půl metrové soše Štefánika to byla druhá největší socha, kterou jsme vyrobili. Později jsem se dozvěděl, že toho Lenina koupil nějaký mecenáš a nechal ji převést do Ameriky. Nyní stojí v Seattlu.

Co vás na umělecké litině nejvíce baví?

Jednoduše řečeno, když se dílo podaří. (úsměv) Vyrobíte formu, odlijete, formu otvíráte a žhavý bronz hraje všemi barvami. Nádhera. A pak ten pocit, když jdete někde po ulici a vidíte třeba sochu, kterou jste s parťáky odlévali. Pro mě je to naprosto úžasné a každému ten pocit přeji. Viditelný odkaz našeho řemesla. Jediné co mě mrzí, že nemám nástupce. Řemeslo umělecké litiny pomalu vymírá. Mladí o něj nemají zájem. Navíc jsou zrušená učiliště a v řemeslech obecně je velká díra a bude problém ji zacelit.