Ocenění třiašedesátiletá žena převzala o uplynulém víkendu na Svátcích řemesel v Kunštátě. „Potěšilo mě to. Myslím, že po těch letech, co toto řemeslo dělám, si ho i zasloužím," směje se Zábojová.

Ke tkaní koberců se dostala v roce 1979. „Tehdy jsem nastoupila do dílny ÚLUV ve Zboňku u Letovic, kde se na ručních stavech vyráběly vlněné vlasové koberce. Prošla jsem tam celou výrobou a získala kvalifikaci jako tkadlena na ručním stavu," popisuje žena.

Počátkem devadesátých let byla dílna zrušena. „Osamostatnila jsem se, manžel vyrobil dva ruční stavy a začali jsme koberce dělat doma. Navázali jsme tak na tradici započatou už v roce 1923 firmou Persia v Letovicích. Tradiční technologie by totiž jinak zanikla. Líbilo se nám, že tímto způsobem už koberce nikdo nevyrábí," vysvětluje důvody, proč si založila vlastní dílnu.

Na stavech o šíři padesát a sto centimetrů zpracovává bavlněnou a vlněnou přízi. „Fabriky na výrobu příze, které byly v okolí, už zanikly. Materiál na zhotovování koberců proto musíme dovážet z Čech," popisuje tkadlena.

Její ruční výrobky mají dlouhou životnost. „Často přijdou zákazníci, kteří si u nás koupili koberec před deseti i více lety a stále jim dobře slouží. Proto chtějí další. I to mě na mé práci těší," vypráví Zábojová.

Ta se nyní tkaní věnuje asi tři dny v týdnu. „Je to poměrně náročná ruční práce, každý den bych to asi dělat nemohla. Tkát se ale naučil i můj manžel a pomáhá nám dcera a syn," říká s tím, že jeden koberec vyrábí asi dva dny.

Její díla si lidé mohou koupit především na různých řemeslných jarmarcích. „Nejlepší je osobní kontakt se zákazníky, kteří si chtějí naše výrobky osahat. Jezdíme na tyto akce po celé České republice a zvou si nás i na Slovensko," dodává Zábojová.