Ještě před dvaceti lety by se takto vážně postižené dítě zřejmě muselo vzdělávat ve speciální škole, která není v každém městě a už vůbec ne v tak malé vesnici jako jsou Vanovice. Ani dnes není ještě začlenění postižených dětí do běžných škol samozřejmostí. Martin však ve Vanovicích absolvoval mateřskou školu a nyní tam chodí i do školy základní – už do druhé třídy. Od minulého týdne s ním dokonce do školy začal docházet i asistenční pes. Tedy vlastně fenka. Jméno: Agda, rasa: černý flat coated retriever.
Vyrůstat mezi ostatními dětmi
Martinova maminka Jitka Přikrylová si přála, aby její syn vyrůstal mezi dětmi z vesnice, aby v tamní škole získal kamarády a pocit sounáležitosti. „Už když bylo Martínkovi asi dva a půl roku, tak jsem se ptala ve školce, jestli bychom tam občas mohli zajít. Paní ředitelka ani učitelka nebyly proti, cítila jsem vstřícný přístup. Postupně se tak začal začleňovat mezi ostatní děti,“ popisuje třiatřicetiletá žena. Aby chlapec mohl do školky docházet jako ostatní děti, potřebovali doporučení ze speciálně pedagogického centra. „Martínek je mentálně v pořádku, doporučení mu dali v Brně na Kociánce. Takže začal chodit do školky, nejprve jen dvakrát týdně dopoledne, to ještě bez asistentky,“ popisuje maminka. Když bylo synovi pět let, ve speciálně pedagogickém centru mu doporučili asistenta. Na asistentku uvolnil pro školu peníze Jihomoravský kraj a chlapec mohl chodit do školky každý den.
Mateřská i základní škola jsou ve Vanovicích v jedné budově a pod jedním ředitelstvím. „Přesto jsem se bála, jak to bude, až syn dospěje do školního věku. Ale paní ředitelka i paní učitelka do toho šly s odhodláním, což se mně líbilo. Takže jsem nemusela shánět žádnou speciální školu. Martínek už znal prostředí, děti, asistentku. Pro něj i pro mě je úžasné, že to bylo možné,“ říká maminka. Radost má o to větší, že chlapec nosí ze školy skoro samé jedničky.
Do základní školy s chlapcem přešla i asistentka. Pomáhá mu třeba vyndávat věci z tašky, otevřít pero, pomáhá mu s přesunem po škole i na tělocvik do kulturního domu - prostě jemu i učitelce k ruce. Martin sice nechodí, ale i z tělocviku je klasifikován. „Jeho výuka v tělesné výchově je samozřejmě přizpůsobená jeho stavu. Například jezdí slalom na vozíku nebo háže míčkem,“ popisuje maminka.
Agda
Novým členem rodiny je nyní asistenční pes. Fenka Agda je Martinovi oddaným společníkem a díky průkazu asistenčního psa s ním může skoro všude. „Agdu máme z obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky. Když jsem před dvěma lety byla v Boskovicích na koncertu Čechomoru, Pomocné tlapky tam měly stánek. A protože jsem už dřív na rekondičním pobytu viděla chlapce s asistenčním psem, řekla jsem si, že by to i pro Martínka mohla být zajímavá zkušenost,“ říká paní Přikrylová. Takže si podala do Pomocných tlapek přihlášku a loni na podzim už přímo pro Martínka cvičili psa. Pak s Agdou v Třemošné u Plzně absolvovali dva sžívací pobyty a nyní už fenka asi měsíc bydlí v rodině. Jejím pánem je devítiletý Martin, u jehož postele spí a je mu vždy nablízku.
„Dobré ráno, Agdo,“ zdraví Martínek ráno svou společnici. Ta dokáže svému pánovi otevřít dveře, podat mu, co je třeba, je mu kdykoliv k dispozici jako polštář, když si unavený chlapec potřebuje odpočinout. „Ale hlavně je kamarádská, dává mu pořád najevo lásku, pozornost, oddanost, je tady jen pro něho. Nás je v domě dost, kdo Martínkovi mohou podat věci a se vším mu pomoct. Ale v ní má společníka, se kterým si vždycky může povídat, aby si nikdy nepřipadal sám. Myslím si, že díky Agdě bude moct zažít i svobodu a sebevědomí, protože až bude větší, tak ho třeba pustím i samotného ven, samozřejmě s Agdou,“ míní maminka.
„Moc si přístupu školy ve Vanovicích cením, hodně to pro mě znamená. Oceňuji odvahu učitelek jít do něčeho, co neznaly a moc jim za to děkuji. I díky tomu a samozřejmě díky pomoci v rodině můžu chodit do práce, což jsem si myslela, že vzhledem k Martínkově postižení nebude možné. Ale hlavně jsem ráda kvůli Martínkovi, že je ve známém prostředí. Neumím si představit, že by byl třeba někde v internátní škole,“ uzavírá žena.
