Bude v současné situaci pro ukrajinské uprchlíky těžké začlenit se do české společnosti?
Na to není jednoznačná odpověď, protože zatím nevíme, co bude. Záleží na tom, za jak dlouho skončí první fáze konfliktu. Jestli v řádech týdnů, měsíců, nebo let, jak tomu bylo například v Sýrii. Poté nastane další etapa, relativní klid, ale spousta lidí se nebude mít kam vrátit. Víme, že mohou třeba dokonce ztratit důvěru ve svoji zem a opustit ji. Možnosti vychází z toho, co už jsme prožili v jiných případech. Začleňování může být lepší už jen z toho hlediska, že přichází z lepších podmínek než uprchlíci z muslimských zemí a jsou nám jak jazykově, tak kulturně bližší. Určitě se vyskytnou lidé, kteří se na naše podmínky rychle adaptují, stejně tak jako ti, kteří si nezvyknou po generace.

Kdo je Csaba Szaló

• Narodil se 29. května 1968 ve slovenských Nových Zámcích.

• Vystudoval sociologii na Fakultě sociálních studií brněnské Masarykovy univerzity.

•Svému oboru se věnuje celou kariéru, mezi lety 2012 až 2018 byl vedoucím katedry sociologie.

• Kvůli maďarskému jménu jej lidé často považují za cizince, což je podle něj úsměvnou známkou toho, jak rychle společnost zapomíná, že odlišný mateřský jazyk z člověka cizince neudělá.

Jak složité pro nás naopak může být vyrovnání s migrační vlnou?
Podobně jako v případě utečenců se také Češi rozdělí do skupin, které budou migranty více či méně akceptovat. Lidé sledují média a sdílí realitu, ve které se nacházíme. Musíme se ale naučit nenahlížet na Ukrajince jenom jako na levnou pracovní sílu, vždyť ve stavebnictví jich u nás pracuje pouhých deset procent. Nejsou to pouze dělníci, ale i lékaři. Nejen sestřičky, ale také výzkumnice. Právě to je důležité, protože pokud se na ně začneme dívat složitěji, ulehčíme tím vzájemnému vztahu. Musíme si přiznat, že je u nás rasismus dost zakořeněný, najevo to ostatně vyšlo i při uprchlické krizi před sedmi lety. V tomto případě ale zatím naštěstí nerezonuje tak silně. Začlenění nefunguje jenom jednosměrně, stejně, jako se Ukrajinci musí integrovat do naší společnosti, musíme stejné kroky podniknout také my jejich směrem. Začlenění je vždy dialog.

Takže stávající situaci mohou obě strany využít prospěšně?
Společnost stárne a začíná mít problémy s nízkou porodností, nedostatečným počtem lidí ve specifických profesích a mnoho dalšího. Máme roky zkušeností s tím, že se u nás Ukrajinci dokáží uplatnit v různých oborech. Vzájemná forma soužití na pracovištích tedy může pomoct. Je to proces, který nezačal včera. Existuje návaznost mezi Ukrajinci, kteří u nás pracovali dříve a těmi, kteří přijíždí nyní. Nutno ale podotknout, že největší část utečenců stále ještě zůstává na Ukrajině, pouze se přesídlili směrem na západ.

Hraje v aktuálním přijímání běženců roli česká historie s Ruskem?
Jak u nás, tak například v Polsku jsou tradice obezřetnosti vůči Rusku, které se aktivují v čase. Pro některé je hlavním důvodem pomoci fakt, že prožívají jakousi paralelu, pro další může být hlavní pohnutkou pomocná ruka ženám a dětem. Nevadí, že se důvody liší, hlavní je, že jsme se rozhodli pomoct. Musíme otevřít oči a nepředstírat, že se nás tento problém netýká. Každý chrání svou každodennost, ale nacházíme se v dost výjimečné situaci na to, abychom si uvědomili, že ji za nás nevyřeší ostatní.

Čím se liší vnímání nynějších válečných utečenců od uprchlické krize před sedmi lety?
Důležitou roli sehrála politická situace, Evropská unie a Orbánovo Maďarsko. To je třeba příkladem toho, že obezřetnost vůči Rusku není přílišnou součástí médií, protože mainstreamové sdělovací kanály ovládané Orbánem nemluví o tom, že maďarské revoluce potlačili Rusové. V posledních dnech se mluví o počínající emigraci Rusů do okolních států, což je rovněž důležité mimo jiné pro ujištění, že se jedná o Putinovu válku, nikoliv o válku Rusů. Měli bychom se tedy připravit na příliv emigrantů také z Ruska, kteří tam nechtějí nebo nemůžou žít, protože mohou být například perzekvováni režimem. Měli bychom je přijmout stejně, jako kvůli politické situaci přijímáme Ukrajince.

Můžeme tedy očekávat podobnou migrační vlnu i z Ruska?
Těžko říct, jestli by se jednalo přímo o vlnu, aktuálně jsou to spíše lidé, kteří odcházejí, protože v Rusku žít nechtějí a zároveň mají takové vzdělání a kompetence, že se bez větších problémů uplatní. Dokážu si představit, že to budou i lidé, kteří mají problém s režimem, vždyť jen v uplynulých týdnech skončily ve vězení tisíce, ne-li desítky tisíc Rusů jen za to, že zkusili vyjádřit svůj názor. Nejspíš to nebude srovnatelně masivní vlna jako ta ukrajinská, záleží ale, jak se k těmto lidem postavíme nejen my, ale i celá Evropská unie.

Je Česko zemí, ve které budou chtít Ukrajinci zůstat, nebo je pravděpodobnější, že se staneme tranzitním státem?
Nacházíme se v naprosto jiné situaci, než při poslední uprchlické krizi. Tam byl směr zcela jasný, většina utečenců směřovala do západní Evropy. Teď můžeme vidět, že k nám přichází především běženci, kteří už s někým navázali prvotní kontakt. Nehledě na to, jestli konflikt skončí za týdny, nebo za léta, se velká část chce vrátit. Otázkou je, zda to vůbec bude možné, protože jsme v posledních týdnech svědky systematického ničení. Důležitou se stane také následná pomoc, protože pokud se podaří města rychle obnovit, začnou se do nich Ukrajinci vracet dřív. Utekla sem spousta dětí, což představuje velkou šanci, protože se velmi jednoduše naučí češtinu a i když se vrátí na Ukrajinu, budou se zřejmě vracet i do Česka. Jedná se o takzvanou transnacionální migraci, něco jako kdybychom pendlovali z vesnice do města, podobně jako zde pracuje už nyní spousta lidí z Ukrajiny, jezdí sem a tam. Pokud se situace postupem času ustálí, je velká šance, že zde běženci najdou druhý domov.

Jakým způsobem by měl stát postupovat, aby uprchlickou krizi co nejlépe zvládl?
Chceme, aby u nás uprchlíci našli práci, podpořit integraci a zamezit izolaci. Nejhorší scénář by nastal ve chvíli, kdybychom začali vytvářet uprchlické tábory a striktně ukrajinské běžence oddělili. Začlenění do normálního života může dokonce psychicky pomoct, potřebujeme, aby děti začaly chodit do školy, dospělí do práce. Aktuálně jsou v mimořádné situaci, za několik týdnů až měsíců by však pro ně měla přijít víceméně každodenní rutina. Až přijde čas, začnou se sice vracet, ale zážitek pro ně bude mnohdy natolik formativní, že Česko nepřestanou navštěvovat.

Je tedy možné, že z uprchlíků postupem času vzejde generace, která bude mít dva domovy?
Určitě, poté je otázka generací, kde zakoření. V Česku se naučí našemu jazyku, ale budou plynule ovládat také ukrajinštinu. Jsou zde příležitosti, děti se navíc velmi rychle učí, takže pro ně jazyková bariéra nebude problém. V tomto případě jsem optimista a migrační vlnu vnímám jako velkou šanci.

Dá se o uprchlících mluvit také jako o příležitosti pro Česko?
Vidíme, že přichází různé typy lidí. Potřebujeme udržet pohled, že jsou to nyní především lidé, kteří žádají o pomoc. Ve střední Evropě obecně oceňujeme lidi, kteří jsou schopni pracovat. V této rovině myslím, že spolupráce určitým způsobem funguje. Stejně tak ukáže budoucnost, tím, že se spousta Ukrajinců dostane do řady zemí, bude pozorovatelná diaspora a tím, že se dostanou do zahraničí, začnou třeba udržovat kontakty s dalšími Ukrajinci, kteří se přestěhovali do dalších zemí. Pokud budeme mít fungující ukrajinsko-českou generaci, získá společnost mnoho kontaktů nejen na Ukrajině, ale také v dalších státech.

Školy na jihu Moravy bojují s nedostatkem míst. Co dělat, aby se našla místa i pro ukrajinské děti?
V sousedním Rakousku i Německu máme skvělé příklady, jak lze v těchto situacích postupovat. Musíme si uvědomit, že je tato situace výjimečná a nejedná se o každodennost. Znamená to, že bychom současně měli přijímat výjimečná opatření. Je potřeba, aby se ukrajinské děti naučily češtinu čím dřív, tím líp. Naštěstí pro to mají skvělé predispozice, protože jsou mladé a oba jazyky si zároveň nejsou významně vzdálené. Pokud jsou třeba rakouští učitelé schopni naučit malé cizince základy němčiny za půl roku, proč bychom totéž nemohli zvládnout s češtinou. Ve školách se děti rovněž dostanou do kontaktu s vrstevníky a vyhnou se tak izolaci, to je velmi podstatné. Klíčem je nevytvářet obrovské několikatisícové uprchlické tábory, které by vedly k odloučení.

Řešením je tedy podpořit začlenění uprchlíků. Jaká jsou ale rizika v případě, že by nastala jejich izolace?
Jsme na začátku, nejdůležitější je dát jim střechu nad hlavou. Izolace nenastane v případě, že jim nyní postavíme několik center nebo shrneme ubytování na větší místa, protože se nejedná o každodenní situaci. Stěžejní je, abychom Ukrajince nenechali přespávat v tělocvičnách měsíce. Nemyslím si, že by měl takový scénář negativní vliv například na kriminalitu, zcela jistě bychom však pozorovali zhoršený psychický stav, mohli by začít být apatičtí, bez motivace. Po několika týdnech už lidé potřebují vidět náznaky každodenního života, začít se postupně vracet k normálu. Krizi je potřeba řešit hned, ale zároveň být o krok dopředu a dívat se do budoucna.