Co ale dělá, když si chce odpočinout a odreagovat se od stresu z náročného povolání? To by uhodl málokdo. „Pletu košíky. Je to můj velký koníček. Krásně si u toho vyčistím hlavu, i když je to docela dřina,“ usmívá se muž, který žije na Vysočině v obci Rudíkov.
Do Blanska dojíždí na směny bezmála sedmdesát kilometrů. „Pletení košíků a výroba dalších předmětů z proutí mě lákaly už v mládí. A po vojně jsem se tomu začal věnovat. Obcházel jsem po vesnicích staré košíkáře a učil se. Později jsem sháněl informace v knihách a na internetu. Ani po pětatřiceti letech ale nemůžu říct, že bych uměl všechno. To rozhodně ne. Pořád se učím,“ dodává.
Z vrbového proutí plete koše, ošatky, nůše a vyrábí dekorativní předměty. Má také tři vlastní vrbové plantáže, o které se stará. „S pěstováním proutí a také s jeho úpravou je práce. Ale kdyby mě to nebavilo, tak bych to přece nedělal. Proutí se musí stříkat proti škůdcům a po pořezání ještě opracovat. Vaří se, loupe, suší. Záleží na tom, co z něj chci vyrábět. Nejraději pletu ze zeleného proutí,“ upřesňuje Pěnča.
S košíky pak, když má čas, jezdí po jarmarcích a výstavách. Občas je pozvaný na besedu, kde ukazuje své košíkářské dovednosti. Ty se snaží předávat svému osmadvacetiletému synovi. „I když se mu popravdě moc nechce a není do pletení takový blázen jako já, tak se snaží,“ uzavírá s úsměvem profesionální hasič.
