play_fill
Před zádušní mší míří kolem desáté hodiny dopoledne do kostela mezi prvními Bohuslav Eibl. Je to jeden z dvojice sloupských kostelníků. Do džbánku nachystá pro obřad víno, vodu a hostie. Dvacet minut před začátkem mše pak pustí zvony. „Paní hraběnka do kostela na mše občas zavítala. Sedávala mezi lidmi vlevo u obrazu svaté Anny. Moc dobře si ji pamatuji. Troufl bych si ji připodobnit k britské královně Alžbětě. Také to byla pro region osobnost. Když rodině znárodnili majetek, jezdila s náklaďákem. Podobně jako královna za války,“ říká muž.
Chvíli po něm přichází ke kostelu také třiadevadesátiletý Antonín Petlach z Blanska. Bývalý projektant vodních elektráren k nimž patří například i dílo Dlouhé Stráně. „V Blansku jsme po válce měli plavecký oddíl. Moc jiných sportů tehdy nebylo. Dělaly se různé akce a chodilo se také tančit. Marielise, jak jsme jí říkali, byla jednou z našich fanynek. Znali jsme se, v průběhu života jsme se několikrát setkali. Naposledy v Blansku, kde jsme si pěkně popovídali a zavzpomínali. Pak jsem se dočetl smutnou zprávu, že je pryč. Tak se jdu s ní rozloučit,“ vysvětluje blanenský důchodce.
Podle slov staršího syna zesnulé starohraběnky Georga, byla jeho maminka statečná a silná žena, která za komunismu pracovala jako řidička nákladního auta. „Nebála se žádné práce. Těžké náklady zvládala naložit i vyložit sama. I když žila nějakou dobu ve Vídni, za svůj domov považovala vždy Rájec. Tam se narodila a vyrostla. Proto se také po revoluci vrátila do Čech. Díky tomu jsme měli možnost poznat řadu obyvatel regionu. Jsme odhodlání pokračovat v maminčině práci i našich předků,“ čte česky připravený proslov do televizní kamery potomek šlechtického rodu.
Smuteční obřad začíná v půl dvanácté a je v češtině a němčině. Kostel zaplňují kromě rodiny také desítky lidí z regionu. Další desítky lidí poslouchají průběh mše z reproduktorů před kostelem. Hraběnka si přála, aby místo květin příchozí přispěli na obnovu kostelů v regionu. „Smuteční dary budou použity na opravu kostelů ve Sloupu a v Petrovicích. V Rájci pomohou lidem v nouzi,“ zní z reproduktorů.
Po jedné hodině odpoledne přichází na řadu uložení urny s ostatky starohraběnky na sloupský hřbitov, kde má šlechtický rod vyhrazenou vlastní část. „Paní hraběnku jsme tady ve Sloupu brali jako místní. S lidmi se tu sžila velmi dobře. Pamatuji si ji z procházek s jejím pejskem. Bude tu chybět. Vnímám ji jako velkou osobnost. Škoda, že v Rájci ji dost místních bralo jen skrz restituce, majetek a soudní spory. Myslím si, že měla tvrdý život,“ říká před příchodem smutečního průvodu jedna z místních žen. Pozoruje jak rodina šlechtičny ukládá urnu před náhrobky rodičů a loni zesnulé sestry Idy.
Marie Salm-Reifferscheidt-Raitzová tři dekády usilovala o navrácení někdejšího majetku rodu Salmů na Blanensku. Firma Salm a.s. hospodaří v navrácených lesích. Společnost se stará o restituované lesy přesahující rozlohu pěti set hektarů. Součástí rodových nároků byl také zámek v Rájci nad Svitavou, s požadavkem však zatím neuspěli.
