V planku vydržela úctyhodných jedenáct minut a bezmála sedmnáct vteřin. „Uvidíme, jak dlouho mi rekord vydrží, než ho někdo překoná. O vylepšení bych se chtěla určitě ještě pokusit. Třeba ještě letos na podzim. Čas se budu snažit posunout na patnáct minut,“ říká žena, která je zaměstnaná jako technicko administrativní pracovnice.

Před několika lety začala rekreačně běhat. Přitom tělocvik na základní škole nesnášela. Jakmile se blížil běh na patnáct set metrů, nejradši by prý zůstala doma. „Ale pak jsem si běhání postupně zamilovala. Začínala jsem pomalounku vlastním tempem a na pohodu v okolí Letovic. Zlepšení přicházelo postupně a začalo mě to bavit čím dál víc,“ dodává.

Ženě z Letovic zavolala pomoc její devítiletá dcera Eliška (na fotce uprostřed).
Ženě z Letovic zavolala pomoc její devítiletá dcera. Záchranáři ji chválí

Na plank si vzpomněla při protahování. Začínala na minutě. „Každá vteřina navíc se neskutečně táhla a bolela. Letos v únoru přítel, se kterým společně běháme, nadhodil, že bychom mohli každý den ráno dávat po dvou minutách a pak postupně přidávat. Mám ráda výzvy, tak jsem to zkusila. Nakonec jsem čas vytáhla na osm minut. Jenže jsem cvik dělala špatně a musela začít znovu a jinak technicky. Bylo to pro mě velké zklamání,“ vrací se do doby před rekordním pokusem Urbánová.

Ustavující rekord

Tehdy se už začala zajímat o to, jaké jsou v této disciplíně rekordní časy. Zjistila, že v české knize rekordů není mezi ženami tento výkon vůbec uveden. Na sousedním Slovensku pak platil čas kolem třinácti minut. „Řekla jsem si, že zkusím deset minut. Domluvila jsem se s agenturou, která u nás zajišťuje zápisy do knihy rekordů. Říkali mi, že se bude jednat o takzvaný ustavující rekord a je dost možné, že ho velmi brzo někdo překoná. To mi nevadilo,“ vysvětluje čerstvá rekordmanka.

Zdroj: Deník/Jan Charvát

K uznání rekordu musela agentuře poslat nesestříhané video, které pak posoudili odborníci. Vše ale klaplo až na druhý pokus. „První pokus jsem měla na Velký pátek. Na desáté minutě se mi ale vypnuly stopky. No, nadávala jsem hodně a padala nepěkná slova. Znovu jsem to zkusila o dva dny později. Všechno mě bolelo a nebylo jednoduché se na nový pokus v tak krátké době připravit psychicky. Nakonec se mi to ale povedlo a měla jsem obrovskou radost. Jen jsem musela mezi známými mírnit euforii. Někteří si totiž mysleli, že jsem vydržela v planku jedenáct hodin. To fakt ne,“ přibližuje se smíchem podrobnosti rekordního pokusu.

Cvik doporučuje na zpevnění těla všem. Na časech nezáleží, důležitější je správné provedení a pravidelnost. Klidně začít na půlminutě denně. „Je to skvělý doplněk na zpevnění těla k jakékoliv jiné pohybové činnosti,“ dodává Urbánová.

NA VLASTNÍ KŮŽI

Redaktor Deníku Rovnost Jan Charvát při rekordním pokusu v planku.Redaktor Deníku Rovnost Jan Charvát při rekordním pokusu v planku.Zdroj: se souhlasem Dany UrbánovéNa fotografiích a videích to vypadá tak jednoduše. Rozbalí se karimatka, člověk se opře o lokty, nohama se opírá o špičky. Takový těžší klik možná, brnkačka. Dvě tři minuty jako nic! Když dá člověk třicet poctivých kliků na jeden zátah a zadýchá se tak středně, pak tohle bude přece jen formalitka. Žádnou paniku, jde se na to.

První dva tři postoje, než se vyladí skutečně ta předpisová poloha. Záda, zadek a nohy jedna lajna. Mačkáme stopky, úsměvy do objektivu a palce nahoru. Je to přece první pokus, takže je jasné, že z toho bude rovnou osobák. To je přece skvělé!

Euforie a prvotní nadšení ovšem mizí v momentě, kdy na stopkách klikne teprve patnáctá vteřina. Od té chvíle začíná na karimatce v letovickém zámeckém parku boj o holé přežití a redaktorskou čest. Ustát tu, před startem frajersky nadhozenou, a nyní pekelně dlouhou minutu. Au! Zhruba po půl minutě už tělo začíná vypovídat službu, nastupuje třes a je to celé jedna velká křeč. Čas se neskutečně vleče. Počítání mravenců v trávě nepomáhá, stejně jako myšlenky na odměnu v podobě rakvičky v cukráně. Jen pět vteřin pryč. Co teď? Tma před očima. Hurá konenčně pětapadesát vteřin, minuta! Uf. Druhý pokus už zaručeně nebude.

Lidé ji mohou v Letovicích, okolí a také na běžeckých akcích vídat často v reflexních barvách. Na trati i při tréninku totiž dělá vodiče hendikepovanému muži, který před lety přišel při práci o prsty na ruce a z velké části také o zrak. Při rekonstrukci domu narazil sbíječkou na munici z druhé světové války, která explodovala. „Seznámili jsme se přes běhání. Hledal parťáka, který by ho při běhu vedle. Nakonec je z toho velká láska a vztah. Sedli jsme si, máme stejné zájmy a názory. Klape nám to,“ usmívá se žena.

Začátky se společným běháním ale podle ní byly těžké. Měla obavy zvlášť na neznámých trasách v terénu. „Přítel na jedno oko nevidí vůbec a na druhé velmi slabě. Důležité je reflexní oblečení mě jako vodiče, aby se mohl chytit nějakého bodu. Horší to je, když svítí slunce. Začátky společného běhání byly pro mě dost stresující, ale postupně si to sedlo. Běháme obden. Hlásím větve, výmoly, nebo různé překážky. Běžím kousek před ním a někdy si to pěkně slíznu, když něco nenahlásím tak jak mám, nebo naopak hlásím moc často. Je to ale legrace a takové naše špičkování. V říjnu jsme už zvládli společně maraton pod čtyři hodiny a chystáme se na další výzvy,“ uzavírá povídání Dana Urbánová.