Stát na prknech divadla je dlouholetým snem této studentky boskovického gymnázia. „Od malička jsem vždy moc chtěla být herečkou. Ráda bych se tím i živila," popisuje své ambice gymnazistka, která uvažovala i o studiu na konzervatoři. „Jednu dobu jsem chtěla jít na konzervatoř do Brna, ale to už mě trošku přešlo. Zato chuť do dramatického oboru rozhodně ne," zamýšlí se dívka. Na to, být hercem, podle ní není potřeba mít školy. „Herečkou můžu být i bez toho, abych chodila na konzervatoř. Můžu se tam dostat přes nějaký konkurz. Hodně lidí mi říkalo, že bude lepší vystudovat něco jiného a pak když tak zkusit nějaké divadlo," vysvětluje žákyně kvinty své rozhodnutí. Zatím na žádném konkurzu nebyla. „Určitě bych chtěla nějaký zkusit, ale spíš až budu starší a dostuduji gymnázium," představuje své plány.

Na prknech amatérského divadla se Veronika pohybuje již dlouho ve svém rodném Velenově. „Každý rok se u nás vždy pár lidí domluví a společně hrajeme před Vánocemi nějakou pohádku v kulturním domě," říká Veronika. Za kameru si může podle ní stoupnout každý. „V divadle naživo je to lepší," hodnotí dívka herecké možnosti.

Dramatický kroužek

Mladá umělkyně navštěvuje čtvrtým rokem literárně-dramatický kroužek v Základní umělecké škole v Boskovicích. „Hrajeme tam hry na procvičování hlasitosti, artikulace a dobré výslovnosti. Zkoušíme třeba různé jazykolamy nebo opakujeme intonaci hlasu po sobě navzájem," vysvětluje. Do takzvaného dramaťáku chodí dvakrát týdně. Minulý školní rok se žáci kroužku připravovali na dramatickou soutěž, letos se chystají na různá představení. „Měla jsem obrovskou radost, když jsem v soutěži postoupila do celostátního kola. Možná nejlepší na tom bylo vidět paní učitelku, jak je šťastná, protože všichni její žáci postoupili. Byla ráda, že její snaha nepřišla vniveč," usmívá se úspěšná soutěžící, která od literárně-dramatického oboru původně očekávala něco úplně jiného. „Myslela jsem si, že si tam budeme číst Shakespeara, ale byla jsem milé překvapená," vzpomíná Veronika na své začátky v kroužku. Velmi oceňuje uvolněné a příjemné prostředí. „Neměla jsem pocit, že jsem nějak talentovaná. Za ty čtyři roky v dramaťáku mi přijde, že jsem se hodně zlepšila, jak v recitaci básní, tak v zapamatování textů, když jsem se například učila monology. Naučila jsem se taky trošku líp artikulovat a mluvit hlasitěji," hodnotí Veronika svůj vývoj.

Na pódiu jako doma

Trému pociťuje jen do prvních pár slov před publikem. „Nebývám moc nervózní, jen mám trochu divný pocit v břiše. Jakmile se ale postavím na pódium a řeknu první tři slova, nervozita padne. Jako bych v celém sále byla jenom já. Cítím se dobře na pódiu," líčí své pocity. Nejtěžší je podle ní naučit se text tak, aby zůstal v paměti.

Moc dalších koníčků Veronika nemá. „Ráda čtu. Cokoliv. Od romantických knížek až po Pána prstenů," říká gymnazistka. Pokud by kariéra herečky nakonec nevyšla, chtěla by pracovat v oblasti cestovního ruchu. „Moc ráda bych cestovala, třeba pracovala jako delegátka. V podstatě cokoliv, kde použiji jazyky a budu jezdit po světě," líčí s nadšením své plány Veronika, jejímž největším snem je procestovat celý svět. „Velmi mě lákají velkoměsta, New York, Washington. Mám ráda klid a pohodu, ale nejsem ten typ, který by měl zůstat navždycky v malé vesnici," uzavírá své představy.

MARIE TOMISOVÁ