Tuší, že ze scény před ním půjde strach. Ten ale, stejně jako děsí, zároveň poutá urputnou pozornost dětských očí přihlížejících rekonstrukci bitvy tří císařů z roku 1805. „Tati oni je půjdou zabít?“ ptá se tónem, který je daleko vzdálený od jistoty. V jeho očích se zrcadlí kolony pěších vojáků, kolem kterých projíždí velitelé na k boji ustrojených koních. Ostruhami je bodají do podbřišků a snaží se vynutit jejich poslušnost, oři se přesto plaší nebo minimálně nervózně pochodují navzdory pevně přitaženým opratím.

Jsou totiž na okraji bitevní vřavy, uprostřed které se bez možnosti rozeznání příslušnosti mísí francouzská, rakouská a ruská vojska. Přehlednost neulehčuje ani všudypřítomný dým. Kolem chumlu stovek vojáků se dalším stále daří držet linie a střílet v salvách, stávají se ale snadným cílem pro ostří šavlí jezdeckých jednotek. Vojáci před nimi takticky tvoří čtyřhran nebo také karé. „Do nich, dejte jim!“ povzbuzuje malý klučina, nyní už bez jediné známky úzkosti, aniž by bylo znát, komu jeho náklonnost patří.

Mezi nelítostná kopyta ořů padají pěšci, kteří svůj boj už prohráli. Majetek jednoho z nich se stal kořistí protivníka. „Okrádá padlého! To je uprostřed bitvy velmi neobvyklé. Po bojích k tomu dochází běžně, ale většinou s hrozbou trestu smrti,“ zní z úst moderátora Leonida Křížka k situaci oživující scénář bitvy. Jeho slova přerušil ohlušující výbuch z děla a další střelecké salvy.

I když se vojska snaží, postup Francouzů je neúprosný. „Navazujeme tak na loňský rok, ve kterém jsme ztvárnili úvodní fázi bitvy u Telnice. Tu ruská armáda dobyla a v jistém okamžiku tedy uspěla nad Francouzi. Letos jim to vracíme a zasadíme finální úder, který Rusy donutil ustoupit. Minulý rok jsme na protivníky byli hodní, po letošku na nás budou asi naštvaní,“ říká s úsměvem do uniformy oděný scénárista bitvy Jakub Samek.

Na zimou ztuhlém poli se letos utkalo jedenáct set vojáků a šest desítek koní, kteří zaujali přihlížejícího Mirka Libánského. „Už jsem tady po několikáté, takže vím co očekávat. Letos oceňuji větší počet vojáků v sedlech, kteří dodali bitvě atmosféru,“ porovnal Mirko Libánský.

Ne úplně tichými ranami z děl se nenechala odradit ani Tatiana Zemanová. „Bitva je hodně hlučná, ale pomalu to opadá. Uvědomuji si, jak zkušený musel Napoleon být, aby boj vyhrál. Můj bratr se o něj i o historii hodně zajímá a já jsem nechápala proč, po dnešku mi to už dochází,“ říká mladistvá divačka.

Je dobojováno, přeživší pěší i jezdci si nyní vychutnávají uznání publika, které se probouzí z úděsu a oněmění. Na chvíli v průvodu lidé spatřují také vítězného vojevůdce Napoleona Bonaparta. „Nejvíc se mi vždy líbí defilé, protože už nikdo nestřílí a neděsí mi tak syna,“ komentuje Pavel Vitula z Boskovic, který vede potomka za ruku a v druhé ruce třímá fotoaparát.

Konci bojůvek přihlíží také Kateřina Líbenková. Z hlediště fandila svým známým. „Každá bitva je trochu jiná, stává se pro mne navíc spíš společenskou událostí. Jezdím sem povzbudit přátele, kteří oblékají jak rakouské tak francouzské uniformy,“ vysvětluje žena.

Vojáků Francie lidé viděli na šest stovek, jejich uniformám dominovala v sobotu odpoeldne modř. Zeleně oděných Rusů byla více než stovka a převážně bílých uniforem Rakušanů mohli lidé napočítat přes 370.