Už čtvrtým rokem objekt patří uměleckému kováři Radomíru Bártovi. „Domek jsem znal spoustu let, protože jsem tudy jezdíval do Kunštátu za sestrou. Vždycky jsem něco takového chtěl pro zřízení kovárny. Když se naskytla možnost dům koupit, vůbec jsem neváhal," vzpomíná kovář na rozhodnutí, které mu změnilo život. Ve spolupráci s archeology tam totiž začal s citlivě vedenou rekonstrukcí, kterou se snaží uvést objekt do původního stavu a poodhalit i historii domu a jeho obyvatel.

Přestože je současné stavení datováno do první poloviny osmnáctého století, souvislé osídlení a obydlí tam archeologové doložili od počátku třináctého století. „V nejspodnějších vrstvách jsme našli pálené cihly z mazanice a pozůstatky staré stavby z kůlů propletené proutím a vymazané hlínou. Tu zničil první požár, kterých pak přišlo ještě několik," popisuje majitel.

Současná nemovitost je dílem sebranického rychtáře Ondřeje Kanýze, který na tomto místě v roce 1717 koupil ve velmi zpustlém stavu starší stavení. Hned se pustil do stavby nové roubené světnice a o rok později v domě už bydlel. Dřevěné stěny dostaly i hliněnou omítku, a dům proto na pohled působí jako zděný. A následovaly další stavební úpravy. V roce 1738 přibyl žundr na nožičkách. „Byla to vlastně sýpka. Z cesty přijel vůz, zastavil před domem a plodiny byly ručně naházeny nahoru, kde byly uskladněny v prostoru nad podsíní," popsal před časem tento typ objektů Marek Fajman z Národního památkového ústavu. Ani odborníci si však nejsou zcela jisti využitím sebranického žundru a připouští možnost, že šlo o „ložnici" pro čeleď. Sebranický žundr, v nářečních variantách žondr, žodr či žudr, je výjimečný svým dřevěným ochozem, po kterém se vchází do světnice. Budova jím kloubí stavební styl typický pro Českomoravskou vrchovinu a Malou Hanou. Na severozápadní Moravě jde o ojedinělý typ památky.

Po tři staletí dům, na který dočasně přenesl Ondřej Kanýz i funkci rychty, spravoval rod Kanýzů. Prameny mluví i o pranýři v jeho blízkosti. Přímo od potomka Kanýzů stavení Radomír Bárta v roce 2012 koupil. „Co se dá, to se snažím vrátit do původního stavu, ale jde to pomalu," usmívá se. Těší se, až v hlavní obytné světnici, která už má archeologický výzkum za sebou, dokončí podlahu. Dřevěné desky na ni čekají složené právě v historickém žundru.

A až rekonstrukce skončí? V žundru majitel plánuje otevřít muzeum. „Exponáty už mi lidé nabízejí. Bude zde kované nářadí, ale i dřevěné dlabané necky, máselnice. Chci ukázat, jak šikovní zde byli řemeslníci a co se v domě dříve používalo," rozvíjí plány Radomír Bárta. Vystavit by chtěl i některé z archeologických nálezů. Třeba hračku keramického koníka z patnáctého století.

Už teď má majitel v části hospodářských stavení zřízenou kovárnu. Před nedávnem se tam zrodil například kamzík z nerezové oceli, který nyní shlíží na turisty u lanovky v Ramzové. Bártovy sochy jsou duté, díky čemuž si zachovají i při velkých rozměrech relativní lehkost. Uměleckou práci však doplňuje také klasickou kovařinou například při výrobě bran a plotů nebo při opravách zemědělského nářadí.