Dětství prožila nedaleko města Chust v malé vesničce Veljatině na Zakarpatské Ukrajině. „Doma nás bylo hodně. Po dokončení školy jsem byla přidělena na práce v Budapešti, ale kvůli zdravotním problémům jsem se dostala zpátky na Ukrajinu. Bratr i sestra už v té době pomáhali partyzánům. Pomáhat jim bylo pro nás přirozené, takže to, že jsme se se sestrou rozhodly přihlásit k československému armádnímu sboru, nebylo nic výjimečného. Dělaly jsme to dobrovolně a z vlastního přesvědčení. Bratr vstoupil do sovětské armády, bohužel v roce 1945 padl," vysvětluje Štoudková.

Do armády se po boku své sestry přihlásila v roce 1944, tehdy jí bylo patnáct let. Uniformu jí zajistila lež, kdy musela zalhat o svém skutečném věku. „Po nástupu nás čekal třítýdenní výcvik, který jsem tehdy brala spíše jako legraci. Poté jsem absolvovala vojenský kurz telefonistů, ale shodou okolností jsem se dostala k ošetřování raněných a sloužila jsem v pomocné rotě," doplňuje Štoudková.

Při práci v lazaretu poznala válku z té nejhorší stránky. Před očima patnáctileté dívky umírali chlapci a muži v plné síle a kondici. „Zdravotní kurz probíhal po večerech, byl to doslova rychlokurz. Léky jsme neměli, jediné, co bylo, byl chinin. Obecně byly nejhorší střevní průstřely. Amputace byly na denním pořádku, ale člověk se to naučil překousnout. Naštěstí jsme spolupracovali s výbornými lékaři," říká válečná veteránka. Zdravotnické zkušenosti využila po válce, kdy pracovala pro Červený kříž a vedla kurzy první pomoci pro děti a dospělé.

S frontou se dostala do Prahy, kde nadále působila jako ošetřovatelka. „Jednoho dne toho už na mě bylo moc. Odstěhovala jsem se do Moravské Třebové, kde jsem poznala svého muže. Spolu jsme potom bydleli ve Svitavách, v Doubravici, až jsem se nakonec dostala do Blanska. Po válce jsem přednášela na školách, kde jsem apelovala na mladé, aby si vážili míru a byli skromní. Získala jsem mnoho medailí a ocenění za zásluhy. Nejvíc pro mě ale stejně znamená moje rodina, té se žádná medaile nevyrovná," usmívá se důchodkyně.

Má čtyři syny, deset vnoučat a osmnáct pravnoučat, přičemž devatenácté je na cestě. „Takže na rodinných oslavách máme vždycky veselo, " zakončuje vyprávění Štoudková.

MARTINA SPOUSTOVÁ