„Pak jsem šel za hasiči, přitiskli jsme toho nejvyššího Němce ke zdi a prošlo to,“ líčí s nadsázkou Baldrman a skládá další zajímavé střípky ze svého sto dvouletého života. Narozeniny má v úterý.

Když slavil Baldrman požehnaný věk loni, dočetli se o něm na internetu příbuzní v zahraničí. A dokonce jej přijeli navštívit. Stodruhé narozeniny oslavil vitální pán s rodinou v neděli. „Dostal jsem plzeňské pivo a taky nějakou tu kořalku,“ řekne a přidá recept na dlouhověkost.

Vždy střídmě jedl a pil, také od malička sportoval. „Narodil jsem se v Adamově v roce 1910. Byl jsem jeden z osmi dětí a náš tatínek pracoval jako montér, a to mezinárodní. Sprechen sie deutsch? Uměl německy i maďarsky,“ vypráví Baldrman a upozorňuje, že pamatuje ještě rakouského císaře pána.

Do školy chodil na brněnskou průmyslovku. Pak sám učil strojní profese. Dosud mu na stole leží usušené růže, které dostal od žáků. „Jsou z roku 1953,“ dodává. Z Josefova, kde učil, pak přestoupil jako mistr do Metry v Blansku.

Trénoval také hokej a fotbal. Při sportu nebyla nouze o karamboly. „Když jsem hrál hokej, nalítl jsem jednou na mantinel tak, že jsem pak nemohl chodit,“ vyloví z paměti další desítky let starou vzpomínku.

Za druhé světové války mu šlo o život, když po něm Němci chtěli znát jména partyzánů. Baldrman se však upíná ve vzpomínkách z této životní éry ke své ženě, se kterou vychoval tři děti. „Válku jsme prožili spolu,“ dodává muž, který žije v blanenském Senior centru.