Proč jste se rozhodl vyjet do Súdánu?

Studuji teologii a v Súdánu jsem na roční praxi. Jsem salesián, tedy řeholník v Katolické církvi, a u salesiánů je běžné, že po dvou letech studia filosofie následuje praxe. Súdán jsem si sám nevybral. Podle současné potřeby mě sem poslal můj náčelník. Zúčastnil jsem se také dobrovolnického programu Cagliero, který připravuje a vysílá dobrovolníky do salesiánských misií po celém světě. Současně se mnou jsou v Africe čeští dobrovolníci v Kongu, Lesothu, Zambii, nepůsobí však pouze v Africe.

Jaká je situace v Súdánu?

V roce 2005 tam skončila občanská válka. Situace v zemi je stabilizovaná, ale momentálně je tu napjatá atmosféra, protože mezinárodní soud vydal zatykač na prezidenta Al Bašíra. Lidé se rozdělují. Někteří to vnímají jako útok na Súdán a na islám, chytřejší říkají, že každý zločinec musí být potrestaný. Konflikt v oblasti Dárfúr stále trvá, řekl bych, že spíš narůstá. Nový problém v Dárfúru je vykázání většiny humanitárních organizací ze země z důvodů vydání již zmíněného zatykače. Zůstávají však tisíce hladových lidí, kteří jsou závislí na humanitární pomoci.

Jak tam pomáháte?

Nacházím se přibližně uprostřed Súdánu v polopouštním městě El-Obeid ve státě (regionu) Severní Kordofan. Tato oblast náleží k severnímu Súdánu a víc než devadesát procent obyvatel jsou muslimové. Působím na misii, jejíž hlavním posláním je poskytnout chudým mladým lidem vzdělání, a tak jim dát lepší perspektivu než jakou je válka. Nejvíce se věnuji skupince pětatřiceti street boys. To jsou kluci, kteří jsou sirotci z ulice. Jejich rodiče jim vzala nemoc nebo válka. Jsou bez domova. Někteří mají jednoho rodiče nebo jsou jejich rodiče tak chudí, že nemají své děti za co živit a nemohou jim platit školu.

Jací jsou Súdánci?

Súdánci jsou velmi přátelští. Například když jedí, nejčastěji fazole a hrách, a to ze společné mísy a na zemi, zvou kohokoli kolemjdoucího k jídlu. I když jsou většinou velmi chudí, nikdo tu v El-Obeid neumírá hladem, protože rodinná pouta jsou tu, zdá se mi, silnější než v Evropě. Když je někdo v potížích, je samozřejmé, že rodina, klan, kmen pomůže. Problémy přichází, až když tito lidé musejí z důvodů války opustit svoje políčka, stáda a své rodiny . Pak není co jíst. Celkově mám dojem, že lidi tu k sobě mají nějak blíž. Když se potkají, je to vždy příležitost popovídat o životě.

Máte mezi Súdánci přátele?

Přátel mám, můžu říct, stovky. Mnozí mi vyprávěli svoje pohnuté příběhy. Za zmínku stojí třeba Isaac, který pochází z jihu a ve válce přišel o otce a pět sourozenců z devíti. Matka s ním pak utekla do Etiopie. Také jsem vyslechl příběh člověka, který bojoval za povstalce a našel svého bratra, nuceného armádního vojáka, mrtvého. Přišel o život, když s povstalci přepadli armádní kolonu…

Mým velkým přítelem z řad mnoha muslimů je také můj učitel arabštiny a filosof v jedné osobě.

Jak se vůbec domlouváte?

Pokud to jde, domluvím se anglicky, pokud musím, používám svou lámanou arabštinu, popřípadě komunikuji směsí těchto jazyků a rukama a nohama. Většina obyvatel mluví krom oficiální arabštiny ještě svým kmenovým jazykem, kterých jsou v Súdánu desítky.

Kde žijete, přespáváte?

Žiji v mezinárodní salesiánské komunitě, ve které jsou dva Italové, Tanzánec, Súdánec, Vietnamec, a jeden Moravanec (smích).

Co bylo pro vás za celý pobyt nejtěžší?

Jistě komunikace. Chcete si povídat, ale slovíčka nestačí…

A pociťujete na sobě nějaké změny?

Fyzicky jsem si zvykl na vyšší teploty, takže je mi příjemně, když je teplota kolem třiceti stupňů Celsia. Jak se ale vyhoupne nad čtyřicítku to už moc příjemné není…

Co nejvíc postrádáte z domova,? Žijete přece tak daleko téměř rok …

S rodinou a přáteli jsem v kontaktu, ale co mi tu trochu chybí je déšť, který by vyčistil vzduch od množství prachu. Pak mi schází les a svobodný pohyb, jít, kam se vám zachce. Od října tu totiž nespadla z nebe ani kapka, všude kolem je jen polopoušť s ohlodanými keříky a na vycestování z města potřebuji povolení tajné policie. Ta už mě jednou zatkla, za to, že jsem dělal fotky na ulici, ale dobře to dopadlo.

Prozraďte, jak pomohou v Súdánu peníze, které vybrali Blanenští?

Hlavně je použijeme pro kluky z ulice, o které se starám. Také pro chudé děti z okolí, kterým zaplatíme školné na příští rok a dáme jim tak možnost vzdělání. Pomůžeme také částečně chudým rodinám. V neposlední řadě potřebují jídlo pro děti. Ty nás o ně chodí denně žádat.

Jménem všech potřebných, kterým pomůžeme, říkám velké díky všem, kteří přispěli v misijním jarmarku. Díky otci Jiřímu Kaňovi a všem organizátorům.