Koksová pec v Klamově huti (lidově řečeno Klamovka) byla postavena v letech 1853 až 1857. Na pravém břehu Svitavy v místech, kde původně stával od roku 1763 mlýn, později hamr a blanenská válcovna, která těsně před rokem 1853 zanikla.

Protože pec stála poblíž železniční trati, protestovala proti její stavbě státní železniční společnost. Její souhlas se stavbou získali Salmové jen s velkými obtížemi. Dostala jméno Clam Hütte (Klamova huť) podle Augusty Salmové, provdané za hraběte Jindřicha Clam–Martince.

Později postavili dělníci vedle Klamovky koksovny, pro něž se dováželo uhlí z dolů v Polské Ostravě, patřícím rodu Salmů.

V roce 1858 provozovali Salmové celkem pět vysokých pecí, z toho čtyři dřevouhelné a jednu koksovou. V provozu byla koksová pec v Klamově huti v letech 1857 až 1893. Její roční produkce byla šedesát tisíc centů surového železa. Činnost byla zastavena 25. června 1893 a provoz v peci již nebyl nikdy obnoven.

Avšak v roce 1893 byla hlavní pozornost věnována výstavbě nové slévárenské haly v Klamově huti, která dosahovala v roce 1848 ročního výnosu osm tisíc až deset tisíc metráků litinového zboží. Jednalo se převážně o komerční litinu, kamna, setrvačníková kola, lanové kotouče.

Nová slévárenská hala měla být osmapadesát metrů dlouhá a dvacet metrů široká. Ve středním traktu vysoká 8,6 metru. Náklady na tuto stavbu dosahovaly dvacet tisíc zlatých a přestavba byla pak skutečně v letech 1894– 1895 dokončena.

V roce 1906 v Klamovce přibyla zámečnická dílna, kterou majitelé slévárny pronajímali. Neustále vzrůstal také počet dělníků. Z původních čtyřiceti v letech 1894 na 153 v roce 1912. V roce 1923 musela být z ekonomických důvodů výroba v Klamově huti zastavena a provoz převeden do Starohraběcí huti. Součástí technického vývoje slévárenské výroby v Klamově huti byl i vývoj energetického využití řeky Svitavy. Původní dvě turbíny nahradila v roce 1892 výkonnější Girardova turbína, kterou v letech 1898–1899 vystřídala turbínu Francisova.

Od roku 1901 fungovala v Klamovce vodní elektrárna. Od září 1930 do srpna 1931 brněnská firma V. Nekvasila provedla rozsáhlé rekonstrukce celého areálu Klamovy huti. Postavila se nová elektrárna s výkonnější Francisovou turbínou a přestavěl se také náhon. Provoz elektrárny skončil v roce 1966.

Do nevyužitých prostor Klamovy huti umístili Blanenští počátkem 30. let minulého století z blanenských strojíren zkušební stanici pro modelový výzkum vodních strojů. Od roku 1953 se objekty Klamovy hutě staly součástí Výzkumného ústavu vodních strojů n.p. ČKD Blansko a od roku 1988 zde měla sídlo svářečská škola a.s. ČKD Blansko. Od roku 1994 část areálu Klamovy huti sloužila jako výstavní a prodejní expozice blanenské umělecké litiny (zrušena v roce 2001).

V roce 1966 je část prostor huti využita pro archiv a.s. ČKD Blansko. Po změně majitele sídlí v současné době v Klamově huti firma na výrobu komínových vložek a krbových kamen.

Zajímavostí Klamovy huti je především jeden z nejstarších komínů u nás. Má ochoz a je ukončen nádstavcem. Obojí má historické cimbuří a řadí se mezi českou raritu. Dnes je Klamova huť technickou kulturní památkou.

Literatura: J. Pilnáček: Paměti města Blanska a okolních hradů, M. Kreps: Dějiny strojíren ČKD Blansko I. do roku 1897, J. Čech: Dějiny města Blanska; Ivan Balák: Blansko brána Moravského krasu, internet

Příště: Pamětní deska Edvarda Beneše – návrat z exilu

Co možná nevíte

kolem roku 1700 stály na řece Punkvě a Svitavě tři druhy mlýnů, na výrobu mouky, pro výrobu papíru a pro výrobu prachu, deskovým mlýnem se nazývala pila, toto řemeslo bylo nejen vážené, ale i výnosné a dědívalo se po staletí z pokolení na pokolení

kníže Salm jmenoval v roce 1849 Jindřicha Wankela vrchnostenským lékařem, první léta působil v Jedovnicích a pak byl knížecím a hutním lékařem v Blanskuv roce 1866 byla založena v Blansku Občanská záložna pod názvem Občanská záložna a půjčovna v Blansku, prvním předsedou blanenské záložny se stal Ignác Vondráček, ředitel železných hutí knížete Salma

„V kraji, kde řeka Punkva plazí se

pod zemí korunovačními sály,

kde brambory, jež kouří na míse,

jsou chlebem člověku, jenž nezahálí,

v kraji, kde palčivý prach vápence

pokryl a hlodá černé paty dětí,

v tom kraji, kam má mysl často letí

s pohádkou o Šípkové Růžence,

v tom kraji vrásčitém jak uschlý šípek,

kde dýmá sto let stará slévárna…"

Vítězslav Nezval, Chrpy a města

PAVEL SVOBODA