Původně stál na místě zámku dominikánský klášter. Ten v sedmnáctém století koupil František de Paula z Dietrichsteina a využíval ho jako továrnu. Skleník nechal o několik let později v roce 1829 vybudovat až jeho potomek a tehdejší majitel boskovického panství František Xaver Die-trichstein. Na místě vyhořelých panských ovčíren tak podle plánů architekta Josefa Hájka vyrostla pozoruhodná stavba, která byla inspirovaná návrhem skleníku pro Národní zahradu v Paříži od Jeana-Charlese Kraffta z roku 1801. „Tehdy to bývala zámecká oranžerie a pěstovaly se tam hlavně teplomilné rostliny," vysvětluje Ivo Legner, zástupce ředitele Kulturních zařízení města Boskovice.
Svému účelu obdélníková budova s prosklenými arkádami otočenými na jižní stranu sloužila až do okupace za druhé světové války. To potvrzuje i Dominik Božek, potomek šlechtického rodu Mensdorff-Pouilly. „Stavba patřila už mému prapradědovi, někdy od roku 1862. Až do války jsme ho používali jako skleník," řekl muž.
Za války však začal skleník chátrat. Když ho v padesátých letech minulého století získalo město, zbyla z něj už jen zřícenina s rozbitou střechou. Na to, aby ho Boskovice obnovily jako pouhou památku, neměly peníze, a tak z něj udělaly kulturní sál. V listopadu 1950 začali dělníci s opravami a o dva roky později už se začal bývalý skleník používat. Přepůlením půdorysu vznikly dva sály. Ten větší sloužil jako přednáškový, menší zase jako propagační síň Státní památkové správy. Díky tomu, že stavba dostala nový význam, zůstala tato jedinečná budova zachovaná. Až do roku 1989 v ní bývaly výstavy i plesy. „Pamatuji si, že když jsem ještě studovala, pořádali tam různé zábavy i sportovci," vzpomíná boskovická místostarostka Jaromíra Vítková.
close
zoom_in
V roce 1990 se ale v restitucích vrátil skleník do rukou rodiny Mensdorff- -Pouilly. Ta o něj ale neměla velký zájem. „K ničemu jsme ho nepotřebovali a ani jsme pořádně nevěděli jak ho využít," vzpomíná Dominik Božek. A tak ho pronajali.
V historické budově však začal provozovatel pořádat diskotéky. „Lidem se to nelíbilo, stěžovali si na hluk a všeobecně s tímto řešením nebyli spokojení. Nájemník tak skleník brzy opustil," upřesňuje místostarostka Vítková.
Zámecký skleník nebyl jedinou stavbou, která se v době restitucí vrátila do rukou původního majitele, stejně město přišlo i o sokolovnu. „Najednou jsme neměli, kde pořádat kulturní akce. Tak jsme se dohodli s rodinou Mensdorff-Pouilly a v roce 1998 jsme od nich skleník odkoupili," popisuje Jaromíra Vítková.
Za dlouhá léta, kdy se neopravoval, však postupně zchátral. „Skleník byl ve špatném stavu a pro nás bylo náročné ho nějakým způsobem udržovat, a když pro něho město mělo lepší využití, tak jsme ho prostě prodali," vzpomíná na důvody prodeje i Božek.
Po odkoupení se tak Boskovice pustily do rozsáhlých oprav. Ty začaly na přelomu tisíciletí a v roce 2002 už byly ukončené. „Za dva roky prošla budova rozsáhlými opravami. Celé to tehdy stálo kolem pětadvaceti milionů korun," vypočítává Vítková.
Boskovičtí ho v současnosti využívají hlavně ke koncertům, divadelním vystoupením a plesům. „Rádi bychom v něm pořádali i výstavy, ale přes celý rok je skleník hrozně vytížený," vysvětluje Ivo Legner.
Zahrada s kulatým bazénkem a opravené vnitřní prostory, kde je nejen sál, ale i galerie a bar, dělají ze skleníku lákavé místo pro svatební obřady a hostiny. „Od května do října tu máme svatbu snad každou sobotu," popisuje Legner vytíženost skleníku.
Budovu si dnes může kdokoliv pronajmout a uspořádat si v ní vlastní akci. Skleník je vybavený základními věcmi pro divadelní představení a má i technické zázemí pro koncerty. „Pořádají se tu i menší plesy. Se stolovou úpravou se do něj vejde až dvě stě hostů," dodal Ivo Legner.
GABRIELA CHLUPOVÁ
