Mnoho mužů nedá na své auto dopustit. Milan Holbík ze Šumperska je jedním z nich. A vůbec mu nevadí, že to jeho má tři kola a neprovětrá se s ním po dálnici, protože jezdí maximálně šedesát kilometrů za hodinu. Vlastní Velorex a je na to pyšný. Stejně jako další zhruba dvě stovky nadšenců, kteří se v sobotu potkali na parkovišti za restaurací Zlatá růže v Boskovicích.

Koná se zde totiž už sedmnáctý ročník oficiálního srazu majitelů vozidel, jejichž kouzlo spočívá v něčem jiném než v technické výbavě. „Každým rokem se snažíme účastníkům nabídnout něco nového. Letos je to kromě tradičních závodů nebo různých soutěží třeba střelba z pistole na terč. Poprvé zajedeme i k letovickému zámku," přibližuje program srazu jeho hlavní organizátor Tomáš Kostík z Boskovic.

Pýcha, radost a zadostiučinění. Tak nějak se dá popsat výraz ve tvářích nadšených motoristů. Stačí se projít po ploše, na které svá auta vzorově zaparkovali, a ze všech stran zní útržky jednotlivých příběhů, které se svým netradičním koníčkem zažili.

Ten svůj rád vypráví třeba Jiří Rosengranz, který zatím žádný ze sedmnácti boskovických srazů nevynechal. „Můj vůz pochází z roku 1961 a já jsem jej koupil asi před pětadvaceti lety. Lépe řečeno jen jeho kostru. S tou jsem měl i nejvíc práce, protože byla různě pokřivená a na mnoha místech zrezivělá. Když jsem ji dal do pořádku, zbylé úpravy už byly v porovnání s tím hračkou," tvrdí pětačtyřiceti­letý muž.

Ten společně se svými kamarády tvoří jihlavský velorexový tým BRK. „Jsme docela slavní, protože jsme rozhodně jedním z nejlepších týmů v republice. Potvrdili by vám to hlavně Pražáci," směje se Josef Brychta, další z jeho členů.

Boskovice jsou pro ně jen jedním z mnoha podobných srazů, které za rok navštíví. „Jezdíme všude možně, třeba do Orlických hor, Karlových Varů nebo Poděbrad. A samozřejmě vždy po vlastní trase, za volantem našich strojů," říká očividně dobře naladěný Brychta.

To Holbík navštěvuje pravidelně pouze Boskovice. „Mám to nejblíže a času není mnoho. Ale to neznamená, že bych svůj velorex zanedbával. Naopak, jen těžko bych spočítal ty stovky hodin, které jsem nad jeho opravami strávil," přiznává muž ze Šumperska.

V Boskovicích se mu líbí především to, že na sraz jezdí převážně velorexy a on si tak o nich může popovídat se stejně naladěnými lidmi. „Každoročně přijede kolem dvou set posádek z celé republiky i z ciziny," vypočítává Kostík a maďarské, polské nebo třeba německé poznávací značky na některých autech mu dávají za pravdu.

Na parkovišti se kromě samotných účastníků srazu a mnoha fotografů pohybují i zvědaví přihlížející. „Četl jsem o tom na internetu, tak jsem si řekl, že se přijedu podívat. Automobily všeho druhu mám totiž moc rád. Párkrát už jsem velorexy potkal za běžného provozu, ale takto zblízka si je prohlížím poprvé. A musím říct, že mají něco do sebe," uznává Josef Kopík z Brna.

Jednotliví členové velorexového týmu z Jihlavy se předhánějí v tom, kdo dokáže vyjmenovat více důvodů, proč se věnují zrovna tomuto druhu zábavy. „Jezdíme v těchto autech všude možně, na výlety i na menší nákupy. Někteří lidé si sice stěžují na nedokonalé brzdy, ale je to jen o zvyku. Výhoda oproti klasickým autům nebo třeba motorkám spočívá v tom, že záleží pouze na řidiči, jestli pojede zakrytý, nebo sroluje střechu a vstoupí do kontaktu s okolím," shodují se.

Jakékoli nevýhody si nepřipouští. „Velorex je pro nás něco jako droga," stručně dodává Rosengranz. A ostatní bez přemýšlení přikyvují.