Teprve nyní si dokážeme představit, jakou zkázu může tajfun způsobit. Všude kolem nás jsou vidět trosky domů a ze sutě ční zavalená auta. Silnice je popraskaná, místy úplně sesunutá dolů ze srázu.
ČTĚTE TAKÉ: TAIWAN: MRAKODRAP TAIPEI 101 A KULINÁŘSKÝ RÁJ
Tajfun musí mít opravdu nepředstavitelnou sílu a když Tchaj–wan zasáhne, jeho stopy jsou patrné téměř na celém území ostrova. Ale jak sami Tchajwanci říkají, tajfun ke svému životu potřebují. Pokud by přes léto nepřišel žádný tajfun, chyběla by na Tchaj–wanu po zbytek roku voda.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: VÝLET K TICHÉMU OCEÁNU
Na západním pobřeží leží všechna velká města, po týdnu v přírodě nás tak čeká týden plný poznávání památek. První zastávku děláme ve starobylém městě Tainanu, ve městě nesčetného množství chrámů. Kromě nejkrásnějších chrámů na ostrově je v Tainanu také pevnost z dob, kdy ostrov okupovali Holanďané. Všeho moc ale škodí, po dvou dnech nám chrámy a památky začínají připadat všechny stejné, podobně jako značné části místních obyvatel.
Přesouváme se do dalšího velkého města, Kaoshiungu. Toto druhé největší město na ostrově je o poznání modernější a leží na pobřeží oceánu. Pohled na lodě z vyhlídkové plošiny v 74. poschodí nejvyššího mrakodrapu ve městě stojí opravdu za to.
Procházíme se přístavem, který je šestým největším námořním přístavem na světě a odpoledne přejíždíme trajektem na blízký ostrůvek Cijin. Místo koupání se na místních plážích se ale opět musíme spokojit pouze s pohledem na rozbouřený oceán a pláže plné vyplaveného dřeva.
Protože si přece jen chceme užít koupání v Tichém oceánu, domlouváme se proto s kamarády a náš poslední víkend na Tchaj–wanu trávíme na úplném jihu ostrova, v přímořském letovisku Kenting. Doufáme, že se na nás tentokrát usměje štěstí a konečně se smočíme ve slané vodě.
Jsou sice obrovské vlny a my jsme jediní, kdo se vrhá do vody, ale voda je nádherně teplá a náš sen o koupání v moři je konečně naplněn. Naše nadšení nemůže pokazit ani to, že se smí koupat pouze na malém vymezeném prostoru pod dohledem plavčíků a do vody smíme pouze s plovákem či plovací vestou.
Nic naplat, i když se nám nechce, musíme se pomalu začít přesouvat na sever do Taipeie, kde naše dobrodružství končí.
Někteří považují Tchaj–wan stále za součást Číny, jiní uznali jeho samostatnost. Pro nás to ale byly dvě zcela odlišné země. Čína byla fascinující, plná nádherných památek, úžasných zvířat a krásné přírody. Lépe jsme se ale cítili na Tchaj–wanu. Lidé jsou tu daleko otevřenější a vřelejší než v Číně. Všichni nám vždy ochotně pomohli a nikdo se k nám nestavěl zády.
To, že jsou to ale původem Číňani, se nedá popřít. Stejně tak, jako si v Číně všichni připomínají Mao–ce–tunga, na Tchaj–wanu každý zná prvního prezidenta Čankajška. Jeho hrobka je výletním cílem stovek tchajwanských turistů včetně mnoha našich kamarádů a sochy Čankajška jsou na Tchaj–wanu téměř na každém kroku.
PAVLÍNA BALCAROVÁ
MARTIN HÁJEK
