Volný čas zde tráví pořád i v osmaosmdesáti letech. „Jakpak bych si na tu budovu nevzpomněl. Vždyť tam byl široko daleko jediný telefon, kam jsem jako předseda chatařského sdružení chodil vyřizovat administrativní věci. V okolí jsem také potkával pacienty na procházkách,“ vzpomíná důchodce.

Jako zdravotní sestra tam pracovala i jeho žena. Po nočních službách ji chodíval naproti. „Obdivoval jsem ji, že tu práci zvládala. Umíralo tam hodně lidí. Psychicky to muselo být pro sestry hodně náročné,“ říká Novák.

Mnohem raději vzpomíná na úspěšné houbařské a hlavně rybářské vycházky, které v okolí pozdější léčebny dlouhodobě nemocných podnikal. Z tamních tůní vytáhl bezpočet krásných pstruhů potočních. Mnozí z nich byli kapitální. Svého prvního pstruha v životě tam na prut chytila také Novákova nejmladší dcera Jolana. „Viděl jsem, že tam pod mostem stojí pěkný potočák, tak jsme mu hodili třpytku. Zabral a po velkém souboji ho dcera vytáhla na břeh. Slavnostně jsme ho pak přinesli na chatu a byl k obědu. To bylo v chalupě radosti,“ směje se Novák.

V tůni pod skalou naproti bývalé léčebny pak se sousedem z vedlejší chaty a letitým kamarádem líčili k večeru na parmy a kapry. Před několika lety pak kousek níž vytáhl na třpytku trofejního půlmetrového pstruha. Teď už Novák chodí k vodě s prutem velmi zřídka. Přestávají mu totiž sloužit nohy. „Byly to nádherné časy, které se už, bohužel pro mě, nevrátí. Vzpomínky ale ožívají vždy, když za mnou na boudu dorazí vnoučata a pravnoučata,“ dodává důchodce.

Z ptačí perspektivy

V okolí zažil také několik dopravních nehod, při kterých se naštěstí nikomu nic vážného nestalo. Auta tehdy končila utopená v řece. „Stačilo, aby trošku zapršelo. Vyhlášená byla zatáčka, do které tekl potok z lesa z lokality Malužín. Kousek naproti naší chatě. Pod zatáčkou přitom byla tůň, kde jsme se sousedem líčili na kapry. Našim manželkám se to moc nelíbilo. Měly strach, že tam na nás nějaké auto dřív nebo později spadne,“ vysvětluje Novák.

Z toho jak bývalá léčebna dopadla, mu je smutno. Podle něj by mohla fungovat jako domov důchodců. Největší výhody viděl v klidném prostředí a dostupnosti autem i po železnici. „Krátce po uzavření se tam hned začali stahovat pochybné existence a zloději. A začali budovu rabovat. Dopadlo to jak to dopadlo. Je to obrovská škoda. Využití by určitě našla. Myslím si, že budovu nikdo nekoupí a bude chátrat dál,“ uzavírá povídání Novák.