Když se řekne fyzika, mnohým lidem se zkřiví úsměv. Co je podle vás na tomto oboru tak fascinujícího?
Fyzika umí vysvětlit nejobecnější podstatu přírodních jevů a předpovídat jejich budoucí vývoj. Její zákony jsou jednoznačné a nepodléhají žádné ideologii. Svět přírodních věd a matematiky považuji za nádherný a úžasný prostor, chráněný jako klášter ve středověku od lidské iracionality, zloby, závisti a lenosti. Svět fyziky je navíc stále plný nových objevů, které nás, přírodovědce, nikdy nepřestanou lákat. Možná to bude překvapující, ale příroda a její zákonitosti na mne trvale silně emočně působí. Navíc fyzika je každému z nás velmi prospěšná. Kdyby lidé lépe uměli a používali fyziku, mohlo by výrazně ubýt havárií na silnicích, úrazů elektrickým proudem, utopených, úrazů a obětí při sportu i doma.

Jaký je mezi studenty o fyziku zájem?
Nejlépe si rozumím s dětmi na prvním stupni základní školy. Jsme stejně okouzleni záhadami a nádherou přírody. Proto již několik let přednáším i jejich budoucím učitelům přírodovědy. Druhý stupeň základní školy a zejména střední škola, bohužel, řadu žáků a studentů od fyziky odradí. Nemáme jasné vysvětlení, proč tomu tak je. Určitě má vliv učitel, obtížnost fyziky, módnost a lákavost jiných oborů, společenské nedocenění fyziků a vědců a podobně. To vše vede k tomu, že zájemců o vysokoškolské studium fyziky je velmi málo. V případě studia učitelství fyziky je situace ještě horší. Zde se projevuje navíc znevažující vztah české společnosti k učitelské profesi.

Před dvěma roky jste se stal děkanem Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Co jste si vytyčil za svůj hlavní cíl? A daří se plnit?
Hlavními mými cíli jsou zlepšení akademického klimatu, nastavení rovnocennosti vzdělávání a vědy a zajištění jejich provázanosti, udržení a zvýšení kvality vzdělávání při vysokém počtu studentů, postupné a trvalé zvyšování vědecko-výzkumné produktivity v konkurenčním prostředí a zkvalitnění studijních a pracovních podmínek. Jestli se mi to daří, musí posoudit jiní. Samochvála „smrdí“, přesto si dovolím konstatovat, že i v současných velmi obtížných ekonomických podmínkách se uvedené cíle daří plnit díky všem pracovníkům naší fakulty, kterým za to děkuji. Byl bych ale rád, aby vše šlo vpřed mnohem rychleji. Nejvíce nás nyní pálí velmi omezené prostory pro výuku i vědecké bádání. Počet našich studentů se od roku 2000 zdvojnásobil, letos máme už osm tisíc studentů a účastníků celoživotního vzdělávání. Protože nový kampus v Bohunicích je určen jiným fakultám, provádíme alespoň drobnější přístavby v našich nynějších prostorách. Chystáme velký projekt výstavby další budovy s pomocí evropských strukturálních fondů. Druhým problémem je značné pracovní přetížení našich učitelů a správních pracovníků. Zdvojnásobili jsme počty studentů, avšak počet učitelů se téměř nezměnil. V silné národní i mezinárodní konkurenci musí naši učitelé vyvíjet kvalitní vědeckou činnost, na kterou nám tak nezbývají dostatečné síly a čas. Navíc jsou mzdové podmínky, slovy předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, „hanebné“. Zde je však děkan fakulty téměř bezmocný.

Zmínil jste, že vaším cílem je udržení a zvýšení kvality vzdělávání i při vysokém počtu studentů. Jak toho ale chcete dosáhnout, když sám přiznáváte, že máte málo učitelů?
Zdánlivě jde při formulaci - udržení kvality výuky při enormním nárůstu počtu studentů a stejném počtu učitelů - o protimluv, ale není tomu tak. Za poslední roky se totiž výrazně změnily výukové metody a prostředky. Naši učitelé a studenti denně využívají počítače a internet. Máme vynikající univerzitní informační systém, který napomáhá při výuce. V tomto vzdělávacím prostoru komunikujeme a vzděláváme, studujeme v elektronických knihovnách a získáváme informace z celého světa. Papírová skripta se pomalu stávají minulostí. Ve výuce nám také pomáhají naši studenti-doktorandi a externisté-odborníci z praxe. Přes tento pokrok je však malý učitelský a výzkumný sbor naším limitem, zejména pro další zkvalitnění výuky a vědy. Problémem je i vysoký věkový průměr profesorů a docentů. Získat kvalitního vysokoškolského učitele je z obdobných důvodů jako na základních a středních školách často velký problém.

Myslíte si, že je správné, že se v posledních letech počet vysokoškoláků tak zvýšil? Neztrácí pak vysokoškolský titul svou hodnotu?
Mám radost, že se zvýšil počet vysokoškoláků. Jsem přesvědčen, že by každý mladý člověk měl mít možnost dosáhnout co nejvyššího vzdělání, a rozvinout tak své nadání. Je to velmi důležité jak pro jeho budoucí život, tak pro naši společnost. Vzdělání také považuji za rozhodující součást výchovy člověka, za prevenci nezaměstnanosti, kriminality a dalších negativních společenských jevů. Na druhé straně psychologické výzkumy schopností lidí studovat na vysoké škole dokládají, že je toho schopna jen část populace. Proto je logické, že někteří studenti jsou neúspěšní a jiní absolvují s bakalářským diplomem. Mám však na mysli skutečné náročné vysokoškolské studium garantované kvalitní vysokou školou. Takové vysokoškolské studium vyžaduje vždy mnoho poctivé práce a nedá se ošidit či koupit. Vysokoškolský diplom, který by nebyl podložen kvalitním vzděláním - poctivou prací studenta a jeho učitele - je „kusem papíru“ a velmi těžko přinese jeho majiteli i společnosti očekávaný prospěch.

A co vy osobně jako učitel? Jste nyní mírnější než třeba před deseti lety?
Nejsem, naopak mé nároky rostou. Je tomu tak proto, abych studenty co nejlépe připravil na jejich stále náročnější učitelskou profesi. Tento trend je zřetelný v Evropě i ve světě, odkud si toto poznání přináším ze svých studijních pobytů, řešení projektů a konferencí.

Na Pedagogickou fakultu se dělá jen takzvaný test studijních předpokladů (TSP). Neměly by se dělat i oborové testy? A nemělo by se také zjistit, zda student hlásící se na pedagogickou fakultu chce pak učit? Ptám se záměrně, protože znám mnoho lidí, kteří po vystudování učit nechtěli.
Je pravda, že většina uchazečů o studium na Masarykově univerzitě absolvuje TSP. Na naší fakultě máme ale i oborové testy, a to pro jazykové obory a samozřejmě hudební a výtvarnou výchovu, kde musíme ověřit příslušný talent. Jinou otázkou je, jestli máme vybírat uchazeče podle jejich motivace v budoucnu učit. Za prvé to lze „měřit“ velmi těžko, pokud vůbec. Ve světě to nikde neumí. Dříve bylo podmínkou vstupu do studia učitelství například zjištění vad řeči. Dnes se nesmíme vůbec ptát na zdravotní stav, natož jej používat jako podmínku pro přijetí. Je to v rozporu s lidskými právy. Je to dobře, protože tak umožňujeme studovat i řadě hendikepovaných studentů. Jinou věcí je skutečnost, že naši absolventi často nenastupují do škol či z nich odcházejí. Tou hlavní příčinou není jejich špatná příprava nebo demotivace k učitelské profesi, ale velmi špatné mzdové a pracovní podmínky v českém školství. Navíc ve svobodné demokratické společnosti má každý právo se svým vzděláním zacházet podle svých představ. Doba umístěnek je, naštěstí, minulostí. Odchod mladých učitelů ze škol mne velmi mrzí, avšak tuto skutečnost ovlivnit nemohu. Za zlepšení podmínek učitelů bojuji na mnoha fórech – v tisku, na ministerstvu školství, na školském výboru parlamentu. Vždy je mi smutno, když se vracím domů ze zemí, kde je situace učitelů mnohem lepší, jako třeba ve Slovinsku, Finsku či Portugalsku. Česká společnost si dnes učitelů neváží, a to se jí v budoucnosti nepochybně vymstí.

Mezi středoškolskými studenty koluje rčení „Na pedák si dám přihlášku, protože je to taková jistota.“ Co na to říkáte?
Jsem absolventem Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, o které obdobná rčení nebyla a nejsou používána. Tato „jistota“ dnes neplatí ani u nás. Jsme fakultou, kde je velmi vysoká takzvaná „úmrtnost“ studentů. Na některých oborech dokončí studium méně než padesát procent studentů. Někteří studenti mají z minula nesprávnou představu o snadnosti studia na naší fakultě. Kdo nevěří, ať k nám podá přihlášku.

Jaký je váš názor na často diskutované téma – státní maturity? A mělo by být složení maturitní zkoušky „vstupenkou“ na vysokou školu?
Státní maturity jsou u vyspělých zemí samozřejmostí. Každá vysoká škola, včetně naší fakulty, jistě velmi ochotně využije výsledky státní maturity v přijímacím řízení. V oborech, kde není přebytek uchazečů, může státní maturita úplně nahradit přijímací zkoušku. Naše fakulta s tím samozřejmě počítá.

Jste pro to, aby si studenti za studium na vysoké škole platili?
Dovedu si to představit. Ve světě školné na vysokých školách bývá. Žádný u nás dosud vytvořený návrh však nepovažuji za použitelný. Navíc na školné u nás ještě doba neuzrála. Školné se podle mne nesmí stát „zámkem na bráně fakulty“ pro nadané sociálně či tělesně hendikepované studenty.

V souvislosti s penězi a vysokými školami se nemohu nezeptat. Co říkáte na aféru na Právnické fakultě v Plzni?
I vysokoškolští učitelé jsou jen lidé, jsou součástí společnosti a dopouštějí se chyb. Je tomu tak všude – v Česku i v zahraničí. Je však zásadní rozdíl mezi neuvědomělým malým pochybením „roztržitého profesora“ a vědomým zásadním porušováním zákonů a směrnic. V rozvinutých demokratických zemích takové nezákonnosti na akademické půdě, pokud vůbec vzniknou, bývají velmi rychle odstraněny. Doufám, že tomu tak bude i u nás.

Celý život jste zasvětil školství. Jste rád, že jste si vybral dráhu pedagoga?
Nelituji toho. Jde o krásnou profesi i přes všechny problémy, které má. Práce a spolupráce s mladými lidmi je velmi inspirující a je pro mne elixírem mládí.

KDO JE JOSEF TRNA

– narodil se v roce 1954 v Boskovicích
– na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudoval učitelství matematiky a fyziky pro střední školy
– v roce 1999 získal na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně titul docent
– deset let učil na Gymnáziu v Boskovicích, poté externě na Gymnáziu Staňkova v Brně a na Základní škole v Lysicích
– od roku 1989 působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na které se před dvěma roky stal děkanem
– žije v malé vesnici u Lysic, je ženatý a má dva syny