Pouť po stopách českých světců zorganizoval letos popáté Petr Gabriel z Orelské jednoty v Uherském Brodě. I ten se posadil v Chebu do sedla a šlápnul do pedálů, aby se později dotkl slovenských hranic u Uherského Brodu.

„Letos má pouť trojí význam. Chtěli jsme navštívit místa spojená s českými světci, dále oslavit sto let existence Orla a také jsme toužili projet Českou republiku,“ vysvětluje Gabriel.

Ve čtvrtek měla stovka cyklistů za sebou šest set kilometrů. „Po zastávce v Boskovicích jsme pokračovali na pomezí Moravy a Slovenska,“ přiblížil Gabriel.
Někteří cyklisté se drželi předepsané trasy, jiní si zajeli k zámkům, hradům či kostelům. „Nejsme profesionální cyklisté. Někteří z nás jezdí jednou týdně, jiní seděli na kole naposledy vloni,“ usměje se Gabriel s tím, že důležitými členy výpravy jsou vždy zdravotník a servisman. Na cestě není totiž o zranění a defekty nouze.

„Jeden z poutníků spadl z kola a zlomil si ruku. Několik jezdců si namohlo svaly a zdravotník je musel před další etapou masírovat. Více práce měl ovšem náš servisák,“ líčí spanilou jízdu sedmadvacetiletý muž. Na kolo nasedlo totiž také zhruba čtyřicet žen, které mnohdy potřebovaly pomoc třeba s propíchnutými dušemi.

Někteří z akčních jezdců si kola před začátkem cesty upravili. Jako uherskobrodský starosta, který vezl pětiletého synka. „Vloni jel synek ve vozíku, letos na speciální tyči. Kluk s námi vyrazil už při prvním ročníku, dá se říct, že je náš maskot,“ usměje se Gabriel. Nejstaršímu účastníkovi cyklopoutě je čtyřiasedmdesát let. Vůli ale má. A ta je pro tak dlouhou pouť podle Gabriela nezbytná.

Mezi stovkou cyklistů se projela i Jaromíra Vítková z Boskovic. Trénovala od jara. „Nejdelší kus, který jsem ujela, byl mezi Želivem a Křižanovem, kde jsou kopce. V tomto úseku nás také zastihnul nepříjemný déšť,“ řekla Vítková s tím, že lidé často po západu slunce nocovali v tělocvičnách či klášterech.