Naštěstí má setkání naplánované až krátce po deváté ráno. Ke dvojčatům se stihne pouze přiblížit. V 8:46 místního času Let American Airlines 11 naráží v rychlosti 790 kilometrů v hodině do severní věže. Doprava v okolí se zastavuje. „Jela jsem autem zrovna jen o blok dál od místa útoku. Najednou se ozvala ohlušující rána, která se vším zatřásla, po ní začal hořet mrakodrap. Každý, kdo byl na ulici, zíral na jedno z hořících dvojčat,“ popsala tehdy regionálním novinám.

Dokonce i nyní, po dvaceti letech, se její mysl brání vybavit si okamžiky šoku a zděšení. Žena z Břeclavska chce zůstat v anonymitě, redakce její jméno zná. „Nic se mi nestalo, ale prožívala jsem tu hrůzu o to intenzivněji, že jsem to všechno viděla,“ zmiňuje.

Čas 9:03, objevuje se druhé letadlo United Airlines 175. V rychlosti 950 kilometrů v hodině naráží do sousední jižní věže. Ohnivý výbuch sledují lidé živě. Lapají po dechu. „To už propukla panika, hysterie a strach. Nikdo nevěděl, co se děje. Z mrakodrapů se ozývaly nové a nové výbuchy," pokračuje svědkyně tragédie 11. září.

Nevěřila, že se zřítí

„Nejhorší na tom všem bylo vidět, jak lidé začínají skákat z oken. V tu chvíli už se začalo s evakuací okolí,“ vylíčila žena po události.

Byla daleko od domova na Břeclavsku. Jak říká, tak jako další svědci teroristických útoků tehdy minuty a hodiny nevěděla, co se děje. Přestože doprava v New Yorku kolabovala, autem se jí podařilo odjet ve chvíli, kdy se začal řítit první mrakodrap.„Překvapilo mě, že k tomu došlo. Když se tak stalo u první věže, věřila jsem, že druhá nespadne. Nedá se to popsat. A i když je to dvacet let, stále z toho mám tíseň,“ vypráví Deníku.

Jak říká, byla psychicky zlomená, všichni kolem. „Každý se snažil najít svého příbuzného, kamaráda, který mohl být v blízkosti mrakodrapů. Každý plakal. Čím déle jsem zůstávala, tím jsem chtěla více domů,“ povídá.

Hlas z domova? Po čtyřech hodinách

Naštěstí nikdo z jejích známých ve Světovém obchodním centru v době útoků nebyl. S rodinou se jí telefonicky podařilo spojit až krátce po 13. hodině tamního času (sedm večer našeho). Hodiny v obavách tak prožili i její nejbližší na Moravě. „Následující dny byly takové tiché, pořád jsme věřili, že se najde spousty přeživších, třeba i zraněných, ale hlavně přeživších. Lidé hledali své blízké, kteří tam pracovali,“ povídá.

O čem mluvili Američané kolem ní? „Všichni čekali - na vyjádření prezidenta (George Bushe ml. - pozn. redakce), na to, že najdou nějakou kapsu v ruinách, kde budou živí lidé, čekalo se na něco, ale tak nějak celkově vládlo ticho a hrozný smutek. Pár dnů po pádu dvojčat jsem vyšla z domu a z nebe padal popel, všude kolem byl šedivý popel, jako by jemně nasněžilo a vzduchem se táhl hrozný zápach po kouři,“ popisuje.

Mnozí lidé po útocích předpokládali to nejhorší – globální válku. „Také jsem si myslela, že začne válka, a že se nedostanu domů. V listopadu jsem domů konečně odjela,“ uvádí.

Nezapomenutelná událost jí ale také něco dala. „V této době jsem si řekla, jak jsem vlastně rostla a žila v krásném místě, doma, kde je bezpečno. Do Spojených států jsem se vrátila o několik let později a na Grand Zero jsem s rodiči zašla. Ale i tato návštěva nedopadla dobře. V tu dobu na celém východním pobřeží přestala fungovat elektřina - nastal Blackout,“ dodává s tím, že na New York tak v dobrém vzpomíná jen na své přátele.

Další svědectví z archivu: Před 20 lety


Pilot Václav H. létal v Boeingu 737 pro českou společnost:
Na otázku redaktora v roce 2001, jaký mají piloti výcvik pro únos letadla odpověděl: "Jsme cvičeni teoreticky, ale praxe bývá úplně jiná. Únoscům se nemá odporovat. S vlastním zásahem se počítá víceméně až na zemi. Každé letadlo je vybavené odpovídačem, který komunikuje s radary na pozemních základnách. To je vlastně jediná možnost, jak dát na zemi vědět, že letadlo bylo uneseno.

Pro krizové případy jsou vyhrazeny tři kódy. Pro únos 7500. Pokud to ovšem pilot stihne. Únosci totiž nejsou padlí na hlavu a všechny tyto kódy samozřejmě znají.

Jarmila P. z Břeclavi pracovala na Manhattanu, pár dní po útocích popsala situaci:
"Na každém rohu, na každé zdi, sloupu, ale i na automobilech visí obrázky těch, kteří jsou nezvěstní. Americké symboly jsou doslova na všem. Na každém rohu se prodávají trika, čepice i kravaty s americkými vlajkami. Ale i samotné vlajky, které lidé vyvěsili z oken, jsou vztyčeny na úřadech a vlají na velkých a malých firmách. Pořád je tu dost velký chaos, protože některé mosty a cesty zůstaly zavřené. Když jsem jela poprvé metrem od jeho znovuotevření, necítila jsem se příliš dobře. Připadalo mi to, jako by koleje vůbec neseděly na zemi."

V New Yorku při vyhlášení leteckých útoků na Afghánistán:
Někdejší starosta Klobouk u Brna Jindřich Koubek přicestoval do města na začátku října 2001. "Národní cítění Američanů je obrovské. Prezidentův projev sledovali takřka bez dechu všude na veřejných místech. Na domech i autech vlály americké vlajky, lidé nosili trikolóry. V televizi běžely reklamní šoty, kdy desítky různých lidí neustále opakovaly jedinou větu - Já jsem Američan.

Projel jsem celý Manhattan a zastavil kus od stále doutnajících trosek. Okolí katastrofy bylo pokryto bílým prachem, všude byl cítit nepříjemný pach, lidé se pohybovali s respirátory na tváři."

Zdroj: Týdeník Nový život