V kraji kolem městečka Olešnice se od nepaměti pěstoval len. V mnoha chalupách se přes zimu tkalo plátno. To barvil nejeden olešnický barvíř. Ale tato pověst není ani o tkalci, ani o barvíři, ale o nešťastné matce, plející len na Klimentově poli.Kopce strmě se zvedající nad Moravskou stranou dostaly název Moravské Vrchy.

Říkalo se jim zkráceně „Vrchy“ a chodilo se za Vrchy – později tedy na „Závrší“. Na Závrší, na zalesněném kopci, ke kterému se přicházelo tehdejší Daňkovou cestou, na Pajčlupku, bylo Klimentovo pole. Pod vrcholem Pajčlupku, na kraji lesa na paloučku, bývala stále polehlá tráva. Říkalo se, že právě tam tancují divoženky – divé ženy. Zde na vzdáleném místě od lidí měly klid ke svým rejdům. Klid rušili jen čas od času lidé na Klimentově poli nebo ženské jdoucí s klestím či na houby. To se pak divoženky stáhly hlouběji do lesa.

Závrší se probudilo do krásného rána. Zajíc panáčkuje a poslouchá. Kukačka kuká do skřivánčího zpěvu. Tu se zajíček postaví na všechny čtyři a odhopká od šípkového keře. To, co jej přimělo vyklidit prohřátou loučku u Klimentova pole, je skupinka žen jdoucí od Olešnice. Dvě už nemladé s šátky do očí, dvě prostovlasá děvčata a mladá žena s dítětem v náručí. Její motyku nese se svojí jedno z děvčat.

Na kraji pole se zastaví. Nejstarší z žen sejme ze zad nůši, další plachetku. Na chvíli se s ostatními posadí na mezku na kraji pole lnu. Mladá maminka krmí své dítě – holčičku. Děvčátko je nakrmeno, spí na kraji pole a matka s ostatními pleje len. Čas od času pohlédne k dítěti a pak pokračuje v práci. Zvláště dnes je nepokojná, srdce jí drtí podivné tušení neštěstí.

Jedna žena svírá toho rána na Pajčlupku v náručí dítě. Dítě s velkou hlavou, vyboulenýma červenýma očima a malým tělíčkem. Místo povijanu je zabalené v pytlovině a zrovna teď nekřičí, usnulo vysílené křikem a hladem. Matka tohoto tvorečka je shrbená a pokřivená osoba oděná v cárech, celá ušpiněná. Zpod špínou zčernalého šátku pod popelavými vlasy blýskají zlé oči. Skryta keři na kraji lesa sleduje olešnické ženy a žádostivě pozoruje šípkový keř. Ne keř, ale spící dítě v povijanu.

Zatím na poli pokročily ženské už hodně daleko, však bude poledne. Čas oběda i krmení malé. Záda bolí. Ohnutý hřbet, paže s motykou umdlévají. Ještě další pohled k šípku. Co se to tam mihlo? Záblesk slunce, větev ve větříku. Tak dost, půjdeme k obědu. Pomalu se ženské blíží k mezce, až na mámu. Ta se těší na polaskání s dceruškou. Jak to, že v dálce nesvítí bělostný povijan? Zrychlený krok se mění v běh a na jeho konci hrůza.

Na plachetce leží zpola snědé dítě zabalené v pytlovině. Vyděšená matka vykřikne a výkřik probudí cizí děvčátko. Odpovídá děsivým křikem a v jeho veliké hlavě se otevírají vyboulené načervenalé oči. To už přiběhly ostatní, aby podepřely zoufalou matku. Divá žena, to divoženka vyměnila dítě! Názor nejstarší je hned přijat. Ženy se bojácně rozhlížejí a tiší matku. Ta zůstává s řvoucím nemluvnětem a srdnatou dívkou na mezce u pole. Ostatní chvátají do Olešnice, aby zvěstovaly hroznou novinu a aby poslaly muže pátrat po uneseném dítěti.

Zvon na kostele bije na poplach. Na náměstí vybíhají sousedé a zakrátko již dav mužů i žen, mladých i starých, utíká v čele s nešťastným otcem k Pajčlupku. Ten pak udýchaný, s ženou v náruči, nevěřícně hledí na dítě na plachetce. Kde je jejich holčička? Úžas střídá vztek. Vzhůru do lesa! Pochytejme divé ženy a zachraňme naši maličkou! Křičící dav zmizel v lese, dodávaje si řevem odvahu. Na kraji pole zůstala mladá matka s cizím dítětem a se svojí družkou, která ji neopustila.

Dlouho do noci pátrali mužové s pochodněmi, až se všichni vrátili zpět do Olešnice. Nešťastní rodiče doufají v druhý den. Zatím dítě s velkou hlavou ze soucitu nakrmili, umyli a oblékli.

Další dny se nepodařilo ničeho vypátrat, a tak dítě divoženky vyrůstalo u obou rodičů, nad kterými se však nebe smilovalo a dalo jim dva chlapce a děvče. Cizí děvče jim nebylo k radosti. Nepěkná, pokřivená malá postava děvčete s velkou hlavou byla příčinou posměchu jiných děcek, nemluvě pak o tom, že se děvče jen špatně vyjadřovalo a neumělo číst. Pro všechny bylo vysvobozením z mnoha trápení, když tohle dítě divoženky v mladém věku odešlo na věčnost.

Z knihy Zdeňka Peši a Josefa Višinky Pověsti městečka Olešnice a okolí, ilustrace Jan Celta