Co se vám vybaví z doby, když jste v Blansku před pětadvaceti lety oblastní charitu zakládali?
Pomoc vždy vycházela z nějaké sousedské výpomoci. Od hlídání dětí po výměny oblečení po odrostlých sourozencích, nákupy starým lidem a podobně. Osobně si myslím, že to sousedské soužití a výpomoc jsou vždy nejlepší způsob, jak se dostat k člověku v nouzi. Prostě o někom víte, že má problém, a vy mu ho chcete pomoct vyřešit. Na začátku jsme se zaměřili na staré lidi, kteří se o sebe nedokázali postarat. Šlo o pečovatelské a ošetřovatelské služby. Z okresního shromáždění nám tehdy přidělili auto. Řekli nám, ať chodíme do terénu mezi staré lidi a tu péči organizujeme. Převážně se jednalo o osamělé lidi, kteří by jinak nemohli zůstat doma. Měli jsme dva pečovatele a několik sester. V první polovině devadesátých let se na okrese začala formovat první koncepce sociálních služeb a s charitou se počítalo. Naše práce je od začátku o obětavých lidech a dobré partě spolupracovníků. Bez toho by to nešlo.

V současnosti už nabízíte pětadvacet různých služeb.
Náš záběr se za ta léta velmi rozšířil. Provozujeme na Blanensku azylové domy, nízkoprahové denní centrum pro lidi bez domova, stacionáře, mobilní hospic. V naší režii je například nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, nabízíme také odborné sociální poradenství nebo linku důvěry. Nejtěžší na této práci z mého pohledu je, abychom uměli podchytit včas člověka v nouzi, který propadne sítem zdravotních a sociálních služeb. A hlavně správně rozpoznali, co mu pomůže.

Je to dost individuální, případ od případu?
Ano. Stalo se, že například jeden člověk přišel o nohy. Doma přežíval ve strašných podmínkách a nebyl se sám schopný o sebe postarat. V nemocnici by se o něj postarali, ale on by převoz do cizího prostředí nemusel zvládnout a zemřel by. Docházeli jsme k němu domů a starali se o něj, to je také cesta. V podobném případě jsme pomohli při umístění člověka do domu s pečovatelskou službou a on i přes počáteční problémy pookřál a konec života dožil důstojně. Na to se nedá použít nějaká šablona. S lidmi v nouzi se prostě musí pracovat individuálně. Základem je však mít na to čas a věnovat se mu. Pak se nějaké řešení najde.

Při této práci určitě musíte narážet na spoustu překážek ze strany legislativy.
Na každém kroku. Ale to se nedá nic dělat. Dnes je potřeba papír na všechno, ale to nás nesmí odradit. Pokud je člověk v problémech, tak mu prostě pomůžete a službu nastavíte tak, aby byla legislativně v pořádku.

Co je podle vás největší problém v regionu, se kterým se potýkáte?
Velký problém je podpora lidí s duševními potížemi. Už dlouhodobě se řeší a debatuje o reformě ve zdravotnictví, která by těmto lidem poskytla odpovídající péči přímo v terénu. Je nutná spolupráce s léčebnami a následný dohled. A také práce s těmito lidmi mimo ambulance. Stabilizovat jejich problémy, podpořit je při jejich rozvoji a zlepšit jejich postavení na trhu práce. Možná to tak někomu nepřijde, ale duševní obtíže jsou v řadě případů spouštěčem toho, že se člověk ocitne na ulici na úplném dně.

Hodně diskutované téma je také domácí hospicová péče.
Na Blanensku ji pod Oblastní charitou Blansko zajišťujeme zhruba sedm let. Tým specializovaných pracovníků složený ze zdravotní sestry, lékaře, psychologa, sociálních pracovníků a pastoračního asistenta se stará o člověka, který doma umírá. Služba je dostupná čtyřiadvacet hodin denně. Jedná se o podporu umírajícího a jeho rodiny, aby společně v důstojných podmínkách zvládli tuto složitou životní etapu. Ti lidé mohou dožít v nemocnicích, ale řada z nich chce umřít doma.

Velký problém je ale s financováním tohoto komplexu služeb, že ano?
Hospicová služba není pořád přesně zakotvena v našem zdravotnickém systému a v úhradové vyhlášce pro pojišťovny. Zdravotnické služby proplatí pojišťovna, ale ostatní ne. Kraj na to sice slyší a službu podporuje, ale nestačí to. Jenom na Blanensku jsme se loni takto starali o zhruba sedmdesát lidí. V současnosti se prověřují pilotní projekty, jak hospicovou péči lépe financovat. Den péče o jednoho člověka stojí zhruba osm set korun, přičemž zdravotní pojišťovna hradí asi jen sto korun.

Charita by se neobešla bez příspěvků různých dárců. Jak je na tom Blanensko?
Loni přispělo na naši činnost přes čtyřicet firem celkovou částkou téměř sedm set tisíc korun. A zhruba sto třicet fyzických osob, které přispěly asi sto čtyřiceti tisíci korunami. Tady si dovolím malou ukázku, jak je každá koruna důležitá. Když nám někdo věnuje sto korun, zajistí jídlo na celý den pro dítě v azylovém domě nebo dva páry ponožek pro lidi bez domova. Příspěvek dvě stě korun znamená hygienický balíček při krizové události nebo cestovní náklady na návštěvu klienta mobilního hospice. A pětistovka? To jsou boty pro dítě v azylovém domě nebo měsíční nájem polohovací postele pro klienta mobilního hospice. Peníze samozřejmě máme také z darů a grantů od různých fondů, nadací a dotačních výzev Evropské unie, kraje a obcí.

Velkou podporu máte také v Tříkrálové sbírce. Její obliba na Blanensku rok od roku stoupá.
Velký dík patří nejen lidem, kteří do sbírky přispějí, ale také těm, kteří chodí koledovat a organizují koledování v obcích. Jsou to dobrovolníci, různé spolky, skauti. V terénu jich bylo letos zhruba sedmnáct set. A vybrali rekordní částku 2 106 080 korun. Za peníze ze sbírky chceme koupit postele do azylových domů pro matky s dětmi a do noclehárny pro muže. Bezbariérově upravit budovu komunitního centra v Doubravici nad Svitavou a podpořit humanitární pomoc na Blanensku.

Jaký je váš nejsilnější zážitek z práce, kdy se prakticky každý den setkáváme s lidmi na okraji společnosti a s pohnutými osudy?
Je jich hodně. Těch příběhů jsou stovky. Ale vybavuje se mi jeden z Boskovic. Tam jsme před lety začali pracovat s mentálně postiženými dětmi. A jeden z hochů byl ke mně dost agresivní. Vždycky mi něco provedl. Plivl na brýle nebo byl zlý. Po určité době se to ale změnilo. Jednou jsme šli na výlet na boskovický hrad a já měla problém ten kopec vyjít. Nebyla jsem na tom tehdy dobře zdravotně. A ten kluk viděl, že špatně dýchám. Chytl mě za ruku a řekl: „Neboj se, ředitelko. To dojdem, dýchej.“ Nabídl mi pomoc. To byl moment, na který nezapomenu. Pak jsou to samozřejmě okamžiky, když lidé nebo jejich blízcí píší a děkují za vaši pomoc. To člověka vždy zahřeje u srdce, že jeho práce má smysl.

Kde nejraději odpočíváte a relaxujete?
Bydlím ve Vilémovicích a mám ráda Moravský kras. Takže nejlepší relax jsou pro mě procházky v přírodě, nejraději s manželem a vnoučaty. Z domu to mám kousek.

Oblastní charita Blansko
Je součástí neziskové humanitární organizace Charita Česká republika. Ta je největším nestátním poskytovatelem sociálně- zdravotních služeb u nás. Charita ČR je právnickou osobou a je součástí římskokatolické církve. Charita Blansko jako regionální zařízení byla zřízena brněnským biskupem k 1. 12. 1992. Oblastní charita Blansko je organizační jednotkou Diecézní charity Brno. Na počátku její pracovníci organizovali především ošetřovatelské a pečovatelské aktivity a sbírku šatstva pro země bývalé Jugoslávie. V roce 1993 Blanenští oficiálně zahájili Domácí péči – Charitní ošetřovatelskou a pečovatelskou službu a započali se sociálněprávním a psychologickým poradenstvím. V listopadu 1994 začal fungovat Městský penzion v Blansku – Domov pokojného stáří a Oblastní charita Blansko byla pověřena obstaráváním služeb pro jeho obyvatele. V témže roce zahájil provoz stacionář Emanuel v Boskovicích a rok nato byl otevřen Domov pro matku a dítě v Blansku. Posláním Oblastní charity Blansko je pomoc lidem, kteří se ocitli v takové životní situaci, kterou nejsou schopni zvládnout vlastními silami. Tato pomoc je realizována sociálními a zdravotními službami, krizovou, humanitární pomocí a výchovně-vzdělávacími aktivitami, podporou svépomoci a vzájemné pomoci s důrazem na respektování lidské důstojnosti. V současnosti Oblastní charita Blansko nabízí 25 služeb.