Jeho cílem je nejvyšší sopka Asie Damavand. Vyjede z Blanska a pojede přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Turecko. Ježdění na kole se věnuje již dlouho. Dřív závodil ve vytrvalostní cyklistice. „Ale už mě nebavilo překonávat své vlastní rekordy,“ směje se Robert. Nyní pracuje jako mechanik v opravně kol v Blansku.
Na podobné výšlapy vždycky zatím jezdil jen po Evropě a v partě. Tentokrát však jede sám. „Málokdo si může vzít pětitýdenní neplacenou dovolenou,“ vysvětluje. Na cestu se těší. Žádný velký strach nepociťuje. „Bojím se jen, že něco zapomenu. Jinak nemá smysl bát se dopředu, to by se potom člověk nikam nevydal,“ filozofuje Robert. A má pravdu.
Do nezbytného vybavení patří videokamera. „Budu natáčet přímo z řídítek,“ ukazuje nadšený cyklista speciální držáček, který si připevní na řídítka a na něj kameru.


A jak se na cestu připravoval? „Poskládal jsem si kolo, nakoupil potřebné věci a vyřídil íránské vízum,“ vyjmenovává. A co trénink? „Vždyť je to jen dvě stě kilometrů denně, na to není třeba se speciálně připravovat,“ říká skromně.
Přespávat bude ve spacáku pod igelitem. Žádná přesně do minuty naplánovaná trasa. „V poledne si dám na dvě hodinky pauzu na oběd. Až se večer začne smrákat, naberu vodu a uvařím čaj,“ říká.
O jídlo se příliš nestará. S sebou si bere benzinový vařič a sušené potraviny, jinak si vše nakoupí po cestě. „Jedu přes civilizované země, potraviny jsou tam navíc často levnější než u nás,“ tvrdí. Vodu si natočí na benzinových stanicích.
A jaká je hlavní motivace k takové daleké cestě? „Baví mě vandrování. Sedět v autobuse nebo v letadle, v tom nespatřuju nic zajímavého. Kolo je po pěší chůzi druhým nejsvobodnějším pohybem. V autě je člověk jak ve skleníku, takhle jsem blíž k přírodě. Můžu si zastavit, kde chci,“ tvrdí třiatřicetiletý Šamonil.
Vrátit by se měl pátého října. Zpět však poletí letadlem. Na šestého října už má naplánovanou další akci s názvem Koulení kola z Lednice do Brna, o niž by nerad přišel.