Restaurátorka Monika Lokajová opraví šestnáct náhrobků. Dvanáct z nich je čitelných, zbylé čtyři již ne. Nyní mají za sebou mechanické a parní čištění a chemické ošetření. „U jednoho náhrobku z pískovce zmizela kompletně kresba. Máme ale fotodokumentaci, takže tam doplníme i ztracený nápis," řekla restaurátorka.

Celkový vzhled ponechá, pouze doplní vážně poškozená místa. Na závěr spodní část kamenů ošetření speciálním obalem. Ten bude chránit náhrobky před vlhkostí. Momentálně kameny vysychají, byly totiž podle slov Lokajové hodně mokré.

Prostor psího hřbitova je součástí areálu zámku, ale jeho majitelem je město. To opravu zaplatí. Z rozpočtu na ni vyčlenilo šedesát tisíc korun. „Na tuto opravu zatím neexistuje žádný dotační titul. Oprava už ale byla potřeba a my považujeme za důležité zachovat unikátní historická místa, jakým i zdejší psí hřbitov je," uvedl starosta Kunštátu Zdeněk Wetter. Psí hřbitov je podle něj lákadlem pro turisty, kteří míří na tamní zámek. „Často se v informačním centru ptají, zda je přístupný," dodal starosta.

Na zámku mají doloženou i fotografii prvního pochovaného psa – jezevčíka Luxe. Hřbitov byl založen příslušníky rodu Honrichs von Wolfswarfen okolo roku 1890. „Poslední náhrobní kámen je z roku 1921 a všichni zde pochovaní psi patřili majitelům kunšátského zámku," přiblížil kastelán Radim Štěpán.

Psí hřbitovy vznikaly v zámeckých parcích jako vzpomínka na věrné společníky a domácí mazlíčky šlechtických rodin hlavně v devatenáctém století. Tehdy se nacházely téměř v celé Evropě. V mnoha zemích byly veřejné, na našem území většinou znamenaly rodinnou sentimentální záležitost. Náhrobky byly tvořeny převážně jednoduchými dřevěnými kříži se jmenovkou psa nebo kameny se jmény, datem úmrtí, určením plemene nebo způsobu, jakým zahynul. Psí šampioni byli navíc pohřbíváni i se získanými medailemi.

Pohřeb loveckých psů doprovázela čestná salva a domácí mazlíčci byli pochování se svými obojky nebo například oblíbenou hračkou. Použité materiály k výrobě náhrobků ale často podléhaly povětrnostním vlivům a řada z nich tak byla zničena nebo je ukradli zloději. Tak došlo k tomu, že se psích hřbitovů dochovalo jen pár. „Zánik jednotlivých panství po druhé světové válce a odchod šlechtických rodin do zahraničí znamenal přetržení rodových tradic, ke kterým patřilo třeba právě pohřbívání psů," doplnil Tomáš Sedláček z Národního památkového ústavu.

KATEŘINA ŠTEFKOVÁ