Pygmejům jsme ukázali knížku a oni byli u vytržení

A také se obával, aby se podařilo splnit hlavní cíl cesty - doputovat do pralesa Ituri a setkat s nejmenšími lidmi na světě Pygmeji Bambuti.
Na začátku července, tři dny po příjezdu z expedice, se setkávám se sice zarostlým mužem, ale plným zážitků a úsměvů, který jedním dechem dodává: „Bylo to strašně zajímavé, ale jsme moc rádi, že jsme se vrátili.“ Když potom vykládá o penězochtivých úřednících, o osudech Pygmejů a lezení po ledovci v Ruwenzori, začínám chápat, že si Milan Daněk a Alena Žákovská, členové blanenského sdružení Horizont, sáhli na dno.
Kam všude jste zatím podnikl expedice?
Byli jsme třikrát na Nové Guineji, v Xingú v Brazílii a na Borneu. Expedice směřují do míst, které popisoval Rakušan Henrich Harrer. Ale stává se, že objevujeme i zapomenuté české osobnosti velkého významu a snažíme se je popularizovat. V poslední době jsme pomohli tak v Česku dostat do povědomí Vladimíra Kozáka, rodáka z Bystřice pod Hostýnem, který celý život prožil v Brazílii a filmy a sbírky tohoto znalce indiánů jsou ve světových muzeích. A teď jsme přišli na dalšího velice slavného Čecha, na antropologa Pavla Šebestu, největšího odborníka na Pygmeje. Získal přezdívku Baba wa Bambuti – Otec Pygmejů a právě s jeho knihou Mezi nejmenšími lidmi světa jsme se vydali do Konga za Pygmeji Bambuti.

Jaký je cíl expedicí?
Jsem ze staré školy a vždycky jsem měl nějaký vzor. Tím je Henrich Harrer, který se zajímal o geograficky izolovaná etnika. Velice nás těší, že přijal čestné členství i v našem sdružení. Čerpáme z jeho knih a srovnáváme, jak se od dob a to je čtyřicet let, kdy tam byl on, změnil jejich život.
Kde se to nejvíce změnilo?
Na Nové Guineji. Když v roce 1962 Harrer přišel do těchto míst vnitrozemí, byla tam doba kamenná. To, co on tam viděl, tak to byla cesta časem. Když jsme tam v roce 2002 byli my, už to tam bylo jiné. Domorodci na Nové Guineji se chtějí měnit, neváží si svých tradic. Oni o vnějším světě ví a přejí si být jiní nejenom v tom , že již mají železo.
Právě jste se vrátili z expedice Ruwenzori – Ituri. Co je Ruwenzori a Ituri?
Ruwenzori jsou hory, které leží na hranici Ugandy a Konga, a byla to první část expedice. Ruwenzori pro svou jedinečnost byly zařazeny na seznam přírodních památek UNESCO. Na rozdíl od velkých hor Afriky nejsou sopečného původu a nejvyšší vrchol Margherita Peak dosahuje výšky pět tisíc sto devět metrů. Je tam unikátní příroda se spoustou endemitů a je to hodně nedostupné a divoké. Nikoho jiného jsme tam nepotkali. Pohyb zde je nesmírně náročný. Angličané na ugandské straně v padesátých letech vybudovali základní okruh, který je na sedm dní a po cestě vystavěli chaty. My jsme to tedy šli osm dní, protože jsme nemohli přejít jednu řeku a museli jsme počkat, než opadne voda. A Ituri je největší prales Afriky, nachází se v Kongu a žijí v něm Pygmejové.

Měli jste průvodce?
V Ruwenzori ano. Platí tam velmi přísná ochranná pravidla a je to hodně finančně náročné. Tam je povinnost na každé dva lidi mít horského vůdce a čtyři nosiče.
Co se vám v Ruwenzori nejvíce líbilo?
(Úsměv) To se musí vidět. Takovou přírodní krásu jsem dosud neviděl. Ta příroda, ty rostliny, prostě nádhera, je to taková bizarní krajina. Vystoupili jsme na nejvyšší vrchol vlastně díky neznalosti. Kdybychom věděli, do čeho jdeme, tak nevím, jestli bychom tam šli. Během výstupu sněžilo. Lezli jsme jak po skalách, tak po ledu. Také jsem ujel a po stěně letěl patnáct metrů. Naštěstí náš horský vůdce byl velmi zkušený. Já a i Alena , která už něco slezla, jsme si říkali, že to byl náš největší sportovní výkon z hlediska horolezení. Bylo to celkem drsné. Ale Uganda byla oproti Kongu sranda.
Uganda byla sranda? Jak to?
V Ugandě je to normální běžná turistika, má to svá pravidla. Z našeho hlediska je to normální země, dokážeme to chápat. Zatímco Kongo je úplně jiné. Hned jak se překročí hranice Konga, tak se člověk ocitne ve světě, který kromě svévolné moci peněz nemá žádná pravidla. Nedokážeme to chápat. Problémy byly pořád. Přešli jsme hranice, tam byla vlajka, u ní uvázaná koza, a když celníci viděli, že jsme cizinci, tak nás odvedli do kanceláře. Úředník nejvíc ověšený zlatem si vzal náš pas a řekl: „Tohle vízum je neplatné.“ A já se ptal samozřejmě proč. A on mi odpověděl: „Protože já jsem takové nikdy neviděl.“ Pak nás začali šacovat. Hodně je zaujaly tyčky od stanu. A potom si řekli o peníze. A takto to pokračovalo dál. Všichni chtěli peníze, za povolení, za razítko. A ještě to fungovalo tak, že jsme nešli podle toho, kam chceme jít my, ale kam nás poslali, šli jsme jednoduše od úředníka k úředníkovi.
Minule jste měl obavu, aby jste na Pygmeje vůbec narazili. Prý rebelové Pygmeje zabíjejí a pojídají. O co jde?
Rebelům jde o velké zásoby přírodního bohatství, které je na území Pygmejů. Velká světová africká válka oficiálně skončila pře třemi roky, ale ozbrojené střety jsou tam stále na denním pořádku a jsou tam zaminovaná území. Ale Pygmeje pojídají z rituálních důvodů, chtějí získat jejich vlastnosti. Mluvili jsme s člověkem, kterému snědli celou rodinu. To se tam dělo a možná děje. Máme neoficiální informace, že u nejbohatších je zvykem si vyjet na lov Pygmejů, mají je za zvěř.
Asi se teda Pygmejové bojí že? Nebo i přesto jsou přátelští?
Všechno, co popisuje Šebesta, je pravda. Oni jsou nesmírně přátelští, veselí a hašteřiví. Byli jsme v deseti vesnicích. Vždy začali zpívat, bubnovat a tancovat, byl to fakt randál.
Jak jste se s Pygmeji seznamovali?
Měli jsme s sebou knížku Šebesty, která je plná fotek Pygmejů. Abychom navázali kontakt, tak jsme jim ukazovali ty fotky a oni na to reagovali úplně perfektně. Řekli jsme jim, že Baba wa Bambuti je Čech a že my jsme také Češi. Oni Baba wa Bambuti rozuměli, takže jsme hned byli kamarádi. V souvislosti s Baba wa Bambuti se nám tam stala jedna legrační příhoda. Potkali jsme v Ituri italského antropologa, který tam žije jako misionář. Také jsme mu tu knížku ukázali. A on nám řekl: „Šebesta? No samozřejmě, že ho znám. Ale nevěděl jsem, že je Čech, já myslel, že je z Moravy.“
Jak jsou tedy vlastně Pygmejové velcí?
Když jsem je filmoval, tak jsem měl kameru v pase a to ze dvou důvodů. Za prvé aby nevěděli o tom, že filmuji a také to bylo tak v jejich výšce. Mají přibližně metr deset až metr třicet. Zúčastnili jsme se i tradičního pralesního lovu do sítí. V důsledku války však bohužel už není téměř co lovit, za šest hodin jsme ulovili jen jednu antilopu.
Můžete prozradit, zda a jakou expedici případně plánujete na další rok?
Protože projekt o nejmenších lidech světa nám přijde zajímavý, tak uvažujeme o expedici do Malajsie. Tentokrát za Negrity.