Jaké je ale naše překvapení, když místo pochoutky, na kterou jsme zvyklí, dostáváme misku studených nudlí s pekelně pálivou omáčkou a cukrem. Hlad nás radši rychle přejde a vyrážíme do města. Chengdu je moderní město s malou starou častí, která je navíc nově opravená a vypadá příliš uměle. Narozdíl od jiných měst v ní také téměř chybí život.

V provincii Sichuan je celá řada lákadel. Nemáme ale tolik času, a tak si vybíráme jen některé z nich. Celí nedočkaví vyrážíme v silném monzunovém dešti do chovné stanice pand kousek od Chengdu. Pandy zatím známe jen z obrázku a nemůžeme se dočkat, až je uvidíme naživo.

Po rychlém prozkoumání mapy areálu neomylně míříme k nejbližšímu výběhu pandy velké. Když se před námi objeví první černobílý medvídek, pištíme štěstím jako malé děti. Po chvíli přichází ošetřovatelé a začínají pandy krmit. Stojíme na místě úplně promočení a nemůžeme se odtrhnout od těch úžasně roztomilých tvorů válejících se v bambusu. Jak se dozvídáme, tráví pandy touto činností i více než šestnáct hodin denně. Za tu dobu spořádají až čtyřicet kilo bambusu. Ale prý to není moc, protože bambus má nízkou výživovou hodnotu a pandy od té doby, co se z nich stali vegetariáni, nic jiného než bambus nežerou. To je taky hlavní důvod, proč jim hrozí vyhynutí.
Bambusové lesy v Číně ustupují lidem a jejich potřebám, a pandy tak přichází o své domovy.

V chovné stanici postupně obdivujeme další pandy. Ty dospělé nejraději odpočívají. Pandy v polodospělém věku, tedy ve věku 3 až 5 let, jsou živější a pořád dovádí. Kromě úžasných pand velkých chovají v této stanici také pandy červené. Kdekoliv jinde bychom se nad nimi rozplývali, ale tady mají příliš silnou konkurenci. Prohlížíme si ještě kuchyni, kde chystají pandám dobroty z šestnácti druhů bambusu doplněné o vitamíny a také pandí nemocnici.

Další den brzy ráno vyrážíme do tři sta padesát kilometrů vzdálené přírodní rezervace „Bambusové moře“, do oblasti rozlehlých bambusových lesů a malebných vesniček zabírajících plochu sto dvacet kilometrů čtverečních. Celý den se brouzdáme po lese mezi různými druhy bambusů, z nichž nejvyšší kmeny mají až padesát metrů.

Procházíme řadou vesniček, ve kterých domorodci ukazují své umění a vyrábí z bambusu řadu krásných věcí od hřebínků, přes sošky až po nábytek. Úplně nám trhá srdce, že si nic nemůžeme koupit. Máme plné batohy a ještě dlouhou cestu před námi. Musíme také znovu obdivovat, co tu lidé kdysi dokázali vytvořit. Ve skále uprostřed pralesa jsou vytesané sochy, postavené kláštery a také vysekaný chodník. K tomu všemu úžasné výhledy do nížin hluboko pod námi. Prostě nádhera.

Než opustíme Sichuan, chceme se ještě podívat na obří sochu sedícího Budhy v Leshanu. Tato jednasedmdesát metrů vysoká socha ve skále na břehu řeky je od roku 1996 zcela zaslouženě památkou UNESCO. Škoda, že už zase prší a je špatná viditelnost, pohled na sochu z vyhlídkové lodi by jistě stál zato.

Příští týden máme v plánu navštívit provincii Yunan na úplném jihu Číny.

MARTIN HÁJEK
PAVLÍVNA BALCAROVÁ