Pro nacisty stavěli silnice a opevnění. V Norsku nasadili dělníky z jihu Moravy

Jednalo se převážně o mladé fyzicky zdatné muže ročníků 1921 a 1922. Od narození části z nich tak letos uplynulo sto let. Desítky z nich pocházely i z Blanenska v Jihomoravském kraji. Z Boskovic, Letovic nebo Lysic. Pro tyto nuceně nasazené se vžilo pojmenování Noráci. Stavěli opevnění, silnice a železnice. „Za polárním kruhem byl mráz až -36ºC. Pro nás to byl nezvyk, zkouška, ale mráz příliš nevadil. Ve vzpomínkách na tu dobu se nepřestávám divit, jak jsme tehdy vydrželi celé dny venku v drsných mrazech, bez zahřátí. Snad proto, že jsme byli mladí, v nejlepších letech. Na práci v zimě jsme si zvykli,“ zmínil drsné podmínky jeden z tehdejších dělníků.

Osudy nuceně nasazených Čechů v Norsku za druhé světové války se zabývá projekt Česko-norská memorabilia, který je podporován z Norských fondů. Pracují na něm odborníci z Univerzity Karlovy a univerzity v norském Trondheimu. Deníku Rovnost poskytli exkluzivní data. „V nacistických plánech mělo Norsko klíčové postavení. Mělo chránit Třetí říši před námořní blokádou. A sloužit také jako základna pro námořní a letecké operace v Severním moři i Arktidě. Plánovali také vybudování železnice podél pobřeží,“ uvedla skandinavistka Vendula Vlková Hingarová z Univerzity Karlovy.

Na Kanáry balím vánoční stromek do kufru, říká cestovatel z jihu Moravy

Podle ní se velmi brzo ukázalo, že jen s místními dělníky nacisté nevystačí. Proto do zmíněné oblasti začaly postupně proudit transporty mužů ze zahraničí včetně Protektorátu. „Naprostou většinu tvořili ruští váleční zajatci. Asi třicet tisíc dělníků byli civilisté z okupovaných zemí. Zatímco Dánové byli rekrutováni dobrovolně, Češi, Francouzi, Belgičané a Poláci se do Norska dostávali v rámci povinných odvodů,“ zmínila odbornice.

Dodala, že Noráci byli oficiální zaměstnanci konkrétní, většinou německé firmy a dostávali plat. Pracovali většinou po menších skupinách na stavebních projektech u norského pobřeží. Život na drsném severu jim neztrpčovalo jen nepříznivé podnebí ale také strava. Jídla bylo málo. „Tak nevím, ale myslím si, že žijeme čím dál hůř. Od neděle máme stejné jídlo jak trestanci. Oběd, eintopf, k večeři 40 dkg chleba (veka na 3 díly), už ne 60 dkg, přes den margarin, trochu sirupu, rybičky atp. O cigaretách ani zmínka, víno a šnaps také pryč. Zrnková káva, pravý čaj, umělý med, vše pryč. Je vidět, že se to chýlí ke konci. Na východě už mají Němci obrácené čepice,“ napsal si v březnu 1943 do deníku jeden z Noráků Oldřich Svoboda, který po návratu žil v Adamově na Blanensku.

Jeho pracovní skupinu jednou v nouzi zachránilo sobí maso, které tajně koupili od sámských pastevců. Totálně nasazení měli pravidelný denní režim. Bydleli v dřevěných domech u stavenišť. Pracovní směna měla většinou dvanáct hodin, volno bylo jednu neděli v měsíci. „Ve městech navštěvovali kina, na venkově občas lovili ryby a časem se začali přátelit s místními obyvateli. Společně pak vyráželi na výlety. Několik z nich si v Norsku našlo životní partnerky, které s nimi po válce odjely do Československa,“ uvádějí v projektu odborníci.

Zákazník se během covidu změnil, obchod jede dál

Dvě třetiny totálně nasazených Čechů pracovaly podle badatelů v Norsku přes dva roky. Od podzimu 1942 do léta 1945. „Několik stovek jich bylo v roce 1944 z Norska staženo a přemístěno na práce do Německa. Desítky Čechů utekly do Švédska a další se nevrátily z dovolené v Protektorátu. Po válce bylo z Norska repatriováno z nucených prací přes osm stovek Čechů,“ dodala Vendula Vlková Hingarová.

Zmíněný projekt stále pokračuje. Odborníci z univerzit pátrají po dalších totálně nasazených Češích a uvítají jakékoliv materiály z jejich pozůstalostí od příbuzných. Příběhy totálně nasazených dělníků z Protektorátu přibližuje putovní výstava Posláni na sever, která příští rok v březnu dorazí do Brna. Poté zamíří do Boskovic, Kobylí a Valtic.