S přestěhováním z hlučných ulic Ostravy na moravský venkov do dřevěného kanadského srubu se Jiřina Prátová vyrovnává ve své právě vydané prvotině Ještě pořád se divím aneb zrození venkovanky.
Autorka píšící pod pseudonymem Gina Prátová žije se svými třemi syny a s manželem ve srubu na Oboře už třetím rokem. „Potřebovala jsem se vyrovnat s obrovskou změnou, kdy jsem se z velkého města přestěhovala na Oboru, na polosamotu u lesa. V tom mi pomohlo právě psaní,“ vzpomínala Prátová na svoje literární začátky.
Kniha je soubor autobiografických fejetonických příběhů ze života autorky. V příbězích vypráví s humorným nadhledem o konkrétních lidech a každodenních situacích z pohledu vzdělané ženy najednou obdarované životem novým bydlištěm, třetím dítětem, atypickým srubem, svéráznými sousedy a hyperaktivním manželem.
K životu ve dřevěném srubu se Gina Prátová rozhodla společně se svým současným manželem, který pochází z Blanska. „S manželem máme oba vřelý vztah k přírodě. Stejně by nám chyběla, i kdybychom bydleli ve městě,“ zdůvodnila autorka.
Na Oboře ji nejvíce překvapili sousedé. Také o nich píše Gina Prátová ve své knize. „Lidé jsou tu určitě jiní než ve městě. Mají k sobě blíž, více se o sebe zajímají, ať už v pozitivním nebo negativním smyslu,“ přibližuje autorka. Na Oboře si stále musí zvykat na to, kolik toho o ní vesničané vědí. „Lidé jsou si zde více na očích, tak se i více sledují, více se zabývají vztahy mezi lidmi, co kdo dělá, jaký je. Ale také se i víc potřebují, je proto dobré vědět, kdo co umí a v čem je dobrý,“ dodává Prátová.
O co jí na vesnické samotě nejvíc schází? „Postrádám větší společenské vyžití hlavně v kultuře a zvláště přes zimu. V létě to ještě jde, je hodně práce na zahradě, také se setkáváme s přáteli, ale v zimě se mi po městě stýská,“ říká Gina Prátová.
O kdy se můžou čtenáři těšit na večery s další knihou Giny Prátové? „Knihu jsem psala v době svého těhotenství a v prvních měsících, když se syn narodil. Tehdy jsem na psaní ještě čas měla. Čtenáři po mně vyžadují, abych napsala pokračování. Náměty by byly, ale na psaní teď vůbec nemám čas, tak uvidím za pár let,“ uzavírá autorka.
