Jak jste se ke kovařině dostal?
Po maturitě jsem se musel začít něčím živit. Brigádně jsem dělal u jednoho kováře topení a tam mě to zaujalo. V rodině jsem to nezdědil. Tohle řemeslo dělám od devatenácti let.

Co bylo nejtěžší v začátku?
Peníze. Sháněly se těžko. Dálkově jsem se vyučil, rekvalifikoval a na pracáku mi nabídli bezúročnou půjčku. Za tu jsem si koupil dům, ve kterém pracuji dodnes, a začal si postupně vytvářet vlastní kovárnu.

Jak ten dům bylo potřeba upravit?
Bylo nutné předělat všechno. Dřív v něm bývala hospoda. Ale dvacet let před tím, než jsem ho koupil, se s ním nic nedělo.

Co vás na práci už tolik let baví?
Její různorodost. Člověk neustrne u jedné věci, může si vymýšlet, tvořit své vlastní věci. Jeden můj zákazník se třeba baví sběrem umění. Mám vždy zadanou nějakou sochu a na ni volný čas, volnou ruku i volný rozpočet. Takže půl, tři čtvrtě roku vyrábím sochu pro něj. Je to pro mě taková hra.

Na této soše orla pracoval umělecký kovář Jiří Dudek ze Žďárné podle svých slov sedm měsíců.

Na co jste nejvíc hrdý?
Líbí se mi všechny věci, které udělám. (směje se) Třeba socha orla, kterou jsem dělal nedávno. S tím jsem si vyhrál sedm měsíců. Předtím jsem dělal býka.

Když je zakázka vykovaná, co se s ní potom ještě musí udělat?
Úpravy jsou metalizace, pozinkování. Vše zajišťuji já. Takže ode mě je projekt plně „v cajku“. Stejně tak si vyrábím sám většinu nářadí a mechanizace.

Bylo něco, co si zákazník vymyslel, a nešlo to udělat?
Co by nešlo, asi ne, spíše se mnohdy nedokážu dostat do cenové kalkulace, kterou by si lidé představovali. O zákazníky nouzi nemám, ale zbytečně je neodmítám.

Uděláte vše na první pokus, nebo opravujete?
Ne vše se podaří napoprvé. Zkouším. Dělám zákazníkům vzorky a ty se někdy odloží a už potom zakázku nevyrábím. Ne vše, co vyvzorkuji, tvořím. Domluvíme se s každým asi desátým zákazníkem, co se tady projde a poptá.

Dostal jste spoustu ocenění. Třeba na výstavě Hefaiston…
Nějaké ceny z Helfštýna mám. Teď mi ale zrušili kategorii, dvakrát jsem vyhrál cenu publika, tak už ji tam posledně ani nezařadili.

Další ocenění bylo od předsedkyně Poslanecké sněmovny paní Němcové za přínos a udržení tradičního řemesla…
Podívali jsme se do Parlamentu, provedla nás tam, poplácali jsme se po zádech. Výstavy ani ocenění ale víc zákazníků nepřivedou. Lidi se mě třeba na výstavách na něco ptají, ale zákazníci se z nich pak nestanou.

Tvoříte i pro historické objekty, co třeba nějaké hrady nebo zámky?
Ze zámků jsem dělal například Úmonín, Hodkovský zámek, Sobotín, něco i do Slavkova u Brna. Ale zámky, které jsou státní, většinou chtějí jen drobné úpravy, třeba opravit kličku, branku. Nemají na velké investice. Velké zakázky, které jsem dělal čtyři pět let, byl třeba Sobotín. Zákazník si budoval pětihvězdičkový hotel.

Bude se to u vás v rodině dědit?
Doufám, že ne, že mně v dílně nebude nikdo zavazet. (smích)

Kdo je Jiří Dudek
Sedmatřicetiletý umělecký kovář žije ve Žďárné. Dílnu si postavil v budově bývalé hospody, pracuje tam už skoro dvacet let. Tvoří brány, ploty, šperky, sochy, zkrátka věci od miniaturních až po tunové záležitosti. Za svou práci byl několikrát oceněn na výstavě Hefaiston na hradě Helfštýně. V únoru 2012 dostal ocenění za přínos a udržení tradičního řemesla od předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové. Kromě kovařiny ho baví jezdectví, kynologie, sjezdové lyžování, jachting nebo motorismus.

IVETA BORKOVÁ