Oslavovali svátek všech Josefů a Aniček, hráli o Velikonocích i při Božím těle, hráli o svatbách i o pohřbech, hráli při hasičských nebo při sokolských cvičeních. Do zlatova vyleštěné nástroje osvědčeným sidolem se blýskaly ve světle při hodech, při vesnických poutích, při tancovačkách a bálech.
Chodívali třeba více jak hodinu pěšky za muzikou, protože měli hudbu v srdci. Stará muzikantská krev, jak se lidově říkávalo.
Byla to pěkná kapela. Housle, klarinet, basa, dvě křídlovky, heligon, lesní roh, buben, viola. Byli sebráni ze všech vesnic na Malé Hané. Jejich vedoucím byl primárius Jaroslav. Ten udával takt a rozdával skladby, které se měly hrát.
Nikdy se nerozčílil, byla to veselá kopa. Bral všechno s úsměvem, jen zahrozil smyčcem, když se ozval nějaký skrčivý tón. Zkoušelo se, když byl čas a kde bylo místo, obyčejně v hospodě u Tondy, který hrál na basu a na heligon.
V Úsobrně byly hody. Malohanácká jásavě vyhrávala, tiše švitořila a snivým tangem uklidňovala sál u Hrazdírů.
Úsobrnská společnost, mladí a staří skláři, dělníci, hospodáři i vesnická honorace roztáčela se v kole, kolébala se vlevo, vpravo, zpívala – no jako o hodech.
Tonda hučel do vrčivé basy. Zasmolený a roztřepaný smyčec lítal Jarošovi po strunách, opentlená trubka brala Frantovi ze Světlé i nemožné variace a klarinet laškovně vyprávěl v Hrazdirových prstech. Kubín foukal lesní roh.
O půlnoci se už i starosta začal kolébat na vysokých nohách a ztrácel pomalu mateřský jazyk.
Valčíková píseň „Ty boskovský háječku, líbezně šumíš“ ukončila hluboko po půlnoci veselou hodovou zábavu. Hudebníci se vraceli pohorskou cestou na Rychvald a do Šebetova.
Cesta jim při veselém hovoru rychle ubíhala. Jak to bývá o muzice, vypili nějaký ten tuplák piva, mezi tím nějakou tu skleničku bosé nebo koňaku a nemuseli proto nohy ani pobízet. Šly samy.
V čele vytruboval na trubku Franta pochod „Chlapci z Malé Hané“. Uprostřed skladby se ozval najednou dlouhý, kvílivý tón, který skončil v hluboké, falešné tónině. Jen to v trubce zachrčelo a trumpetista ukazoval třesoucí se rukou před sebe.
Všichni naráz stanuli, nohy zdřevěněly. Před nimi, blízko u cesty, se tyčil do výše ohnivý jakýsi sloup nebo muž. Zdál se přicházet blíž, vztahoval po nich své ruce, ba dokonce bylo slyšet jakési podivné hlasy.
Naši nebojácní a veselí muzikanti však nečekali, až se tajemná postava k nim přiblíží. Rozprchli se na všechny strany a vzali to nejkratší cestou domů.
Druhý den přinesl hajný Pajkr do hospody Tondovi basu a smál se. „Našel jsem ji v lese opřenou o strom. Věděl jsem dobře, že patří tobě, bylo by jí škoda. A ten ohnivý muž je stará jedle zasažená bleskem a oloupaná z kůry. Při změně počasí svítí a straší pocestné. Je však úplně neškodná, podruhé nemusíte tak utíkat.“
RUDOLF WILHELM
Z knihy Šebetovské pověsti, vydal Obecní úřad Šebetov v roce 1997
