Stavovské povstání je zlomeno, tisíce lidí odešlo za hranice, na zámky a na fary jsou dosazováni noví lidé. Panstvo neumí česky a kněží kážou jinak, než jak byli poddaní zvyklí.

Císař vede vojnu, teď už ne proti odbojným stavům, ale cizím vojskům. Do království vpadla švédská vojska. Mnozí je chtěli vítat jako osvoboditele víry, ale záhy se ukázalo, že v krutosti vůči venkovskému obyvatelstvu si nezadají s císařskými žoldáky.

Císaři ani švédskému králi se nedostává peněz na žold svých vojáků, a tak se obě strany naučily brát kořist, kde se dá. Po létech vojny je už velmi těžké na kořist narazit, zvláště když obezřetný venkovský lid schoval cenné věci v různých skalních a lesních skrýších, stejně jako skromné zásoby a dobytek.

Čas od času se daří Švédům zaskočit nic netušící vesnici a mučením získat zprávu o úkrytech. Jejich velitelé obléhají hradby měst, kde se dá tušit ještě nějaká kořist. Pro malý houfec Švédů na koních jedoucích do Olešnice je však úvaha o ztečení hradeb většího města příliš velkým soustem. V Olešnici jedou střídat posádku, která tu už leží víc jak měsíc. Olešničtí měšťané dali dohromady výpalné – vůz plátna a pár kusů dobytka. Vydání za stravu pro vojáky těžko dolehlo na měšťany a nejvíce je zdrtilo, že musí vydat vedle stříbrných svícnů a nádob z kostela i poslední, nejmenší zvon, který jim zůstal.

Zvon sejmuli z věže večer a jeden starý hospodář se rozhodl zvon zachránit. Se sousedy jej naložil na vůz, přikryl slámou a po ránu se vydal na cestu do Velkého Tresného, nebo raději Hrubého Tresného, jak se tehdy říkalo. Tato ves stála bokem cest a tak doufal, že se mu podaří zvon nepozorovaně lesem přes Babu dovézt k příbuzným.

Šťastně vyjel z Olešnice, aniž by si ho v ranním přítmí Švédové všimli. Za dřevěným dvorcem za Olešnicí chtěl odbočit, když jej minula jízdní hlídka hrozivě vyhlížejících švédských vojáků v železných plátech a přilbicích. Podezřívavě se po něm podívali, ale pak jej beze slova minuli a jeli k Olešnici.

Byla v něm malá dušička a tak, když jízdní zmizeli za stromy u cesty, švihl koníka a chtěl být co nejrychleji pryč. Bohužel, první, na co střídající posádka Švédů narazila, byl rozzuřený velitel Švédů z Olešnice, který křičel na purkmistra, kam že se poděl zvon, jim patřící jako výpalné. Purkmistr se dušoval, že musel být nad ránem ukraden. To už si vzpomněl velitel jízdní hlídky na ranní setkání u dvorce za Olešnicí, pobídl koně a následován vojáky se pustil do pronásledování starce s koníkem a vozem.

Ještě nikdy nejel prchající soused s koníkem z kopce tak rychle, tušil v patách pronásledovatele. Ve výmolu u mokřiny pod Babou, těsně pod cílem své cesty, pod Hrubým Tresným se vůz překotil a zvon zapadl do bažiny. Potlučený stařík vypřáhl pochroumaného koníka a chtěl zmizet v lese, protože slyšel dusot kopyt koní pronásledovatelů a řinčení jejich zbroje. Po několika krocích se však zamotal do maliní a poslední co slyšel, byla rána z pistole. V mokřině Švédové zvon dlouho nehledali, a tak vzali zavděk alespoň koníkem.

Zvon pak ležel poblíž vyvěrajícího pramene dlouhá léta. Jednou však utekla z Velkého Tresného hospodáři prasnice a hned si to zamířila do mokřadu. Spokojeně chrochtala a ryla v blátě, až odhalila kus zvonoviny. To už tu byla děvečka, která se strachovala, co tomu řekne hospodář, že špatně zavřela dvůr. Koštětem odhání prasnici a všimne si zvonu. Když je vše v pořádku a ze dvora se ozývá uražené chrochtání, svěří se hospodáři.

Tak byl po létech nalezen zvon a hospodář jej dal převézt do Bystřice. Zde byl zavěšen na věž a vydával prý ve svém hlasu slova: „Sviňa mě vyryla, panna mě našla.“ Zvuk zvonu prý bylo slyšet až na Lhotecku, a to když mělo pršet. Co je na tom pravdy se nedozvíme, protože svému osudu zvonek neušel a byl sejmut z bystřické věže a roztaven pro válečné účely. Studánka však od doby nálezu nesla jméno Zvonková.

(Z knihy Zdeňka Peši a Josefa Višinky Pověsti městečka Olešnice a okolí)