V Blansku se podle pamětníků naposledy klapalo na Velikonoce před druhou světovou válkou. Do roku 1939. Během války to bylo zakázané. „Možná se po válce ještě jednou, dvakrát v Blansku klapalo, ale pak už ne,“ dodává.

Při rekonstrukci tamní fary se našly za střešními trámy dvě klapačky s podpisy starých blanenských rodů. Pořízek s učni v letovické škole pak vyrobili několik desítek věrných kopií a skauti s nimi vyrazili do ulic. Později udělali i několik replik řehtaček.

Podle dávné tradice klapali vždy jen muži a chlapci. „Velikonoční klapání je dávná tradice, která se držela po staletí. Po mši svaté na Zelený čtvrtek až do slavnosti vzkříšení na Bílou sobotu umlkají kostelní zvony. Říká se, že odletěly do Říma. Symbolizuje to Kristovo utrpení,“ vysvětluje Pořízek.

DĚLÁNÍ KRAVÁLU

Zvonění nahrazuje klapání, které připomíná zatloukání hřebů do Kristova kříže. Řehtání pak symbolizuje posměch lidí při Ježíšové křížové cestě.

V krajích tuto tradici pak místní nazývají různé. Velikonoční klapání, řehtání nebo hrkání. „Je to hezká tradice a neskutečná symbolika s odkazem našich předků. Nejde o nějaké bezmyšlenkovité dělání kraválu v ulicích. Vše má hlubokou historickou spojitost. Je dobré se k těmto zvykům našich dědů a pradědů vracet,“ dodává Pořízek.