Na jubilejním ročníku vybrali Boskovičtí rekordní sumu. Bezmála dvaaosmdesát tisíc korun. Za pětadvacet let už částka určená na dobročinné účely přesáhla milion. U zrodu akce stál boskovický rodák Rudolf Burgr. „Naposledy peníze putovaly osmi příjemcům z boskovického regionu. Na školní obědy dětí, na ozdravný pobyt, mobilnímu hospici sv. Martina a dvěma lidem na rehabilitaci a řešení tíživé životní situace,“ říká Burgr v rozhovoru pro Týden u nás.

Měl jste při jubilejním ročníku chvíli čas zavzpomínat? Co vám běželo hlavou?

Bez nostalgie se to samozřejmě neobešlo. Ale byl jsem nervózní a v napětí, jestli se akce podaří. Poté, co skončila restaurace Makkabi, jsme museli poslední čtyři ročníky řešit, kde se polévka uvaří a kdo ji připraví. Přijde dost lidí a vyjde počasí? Takový soubor drobných nejistot, které nostalgii trochu přebily. Ale vše dobře dopadlo, i když moc prostoru na povídání s lidmi jsem neměl. Bylo to takové letmé.

Co vás osobně nejvíce motivuje při pořádání této akce?

Okamžik, kdy vidím zástup lidí, co si navykli na Štědrý den přijít na náměstí na polévku. Pozdravit se s přáteli a přispět na dobrou věc. V posledních letech je to přes tisíc příchozích. Celé rodiny, děti. Přijdou i bez masivní propagace. Z toho, že se Polévka pro chudé i bohaté stala v Boskovicích tradicí, mám opravdu dobrý pocit.

Rudolf Burgr

O něm: Narodil se v Boskovicích. Je mu 58 let a učí žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Žije na Tišnovsku v obci Úsuší. V Boskovicích provozoval rodinnou restauraci Makkabi. Ve městě stál u zrodu akce Polévka pro chudé i bohaté. S týmem přátel drží tradici dodnes. Na dobročinné účely dosud organizátoři vybrali přes milion korun.

Kde rád odpočívá: Doma v Úsuší, na zahradě. Mimo ruch velkého města, kde pracuje.

Hobby: Všeobecný přehled a dění ve světě. Sauna.

Oblíbená kniha: Literatura faktu a drobné povídky. Jeho oblíbení autoři jsou Ota Pavel, Bohumil Hrabal nebo Pavel Kosatík.

Přitom jste začínali skromně…

S myšlenkou, že na náměstí dorazí stovky lidí, jsme na startu vůbec nepočítali. Začínali jsme s jednou várnicí polévky a o akci se zmínili mezi kamarády. Rozdávali jsme letáčky, vylepovali plakátky v obchodech. Bylo to o setkání v předvánočním shonu, popřání si zdraví, potřesení rukou. Ta myšlenka přetrvává, ale první ročníky byly dost komorní.

Kdy a kde se zrodil nápad uspořádat první polévku?

Model jsem odkoukal v roce 1992 při zájezdu ve Skotsku. V noci jsme zastavili v Glasgow, kde o půlnoci rozlévali polévku bezdomovcům. V té době u nás člověk neznal pojmy bezdomovec ani charita. V roce 1995 jsme s bratrem a dalším příbuzným otevírali v Boskovicích rodinný podnik, restauraci Makkabi. Rozhodli jsme se, že něco uděláme pro místní pospolitost. Netuším, jestli tehdy v Boskovicích nějaký bezdomovec byl, ale určitě tu žili lidé ze sociálně slabé vrstvy. Byly tu dva stacionáře. Chtěli jsme jít tímto směrem a pomoci jim.

Jak vznikl název Polévka pro chudé i bohaté?

Název v sobě snoubí dvě věci. Bohatí jsou symbolicky ti, kteří přijdou a za polévku dají dar. Peníze. Chudí pak ti, kteří mají hluboko do kapsy. Proč by nemohli přijít také a dát si polévku, i když za ni nic nedají? Jsou to dvě strany mince. Můžeš si vzít, nemusíš dát.

Kolik se vám podařilo vybrat peněz v prvních ročnících?

První rok přišlo zhruba dvacet lidí a pro stacionář Betany se vybralo asi tisíc korun. O rok později sedm set pro stacionář Emanuel. Další rok to byly necelé dva tisíce korun. Někteří lidé nám říkali, proč si kazíme Štědrý den a nevykašleme se na to. Na druhou stranu nám další fandili, ať vydržíme. Účast i suma vybraných peněz se zlomily asi v polovině dosud pořádaných ročníků. Přidali se skauti s betlémským světlem, což také přilákalo spoustu lidí.

Komu přesně peníze vybrané za polévku pomáhají?

Zdravotně postiženým z Boskovic a okolí. Příspěvky dostávaly boskovické stacionáře, azylový dům. Peníze pomohly i sociálně slabým rodinám. Například na obědy pro děti. Když byla v Crhově před lety blesková povodeň, dostala tamní rodina příspěvek na obnovu vyplaveného domu.

Kdo tvoří tým organizátorů?

Je nás necelá desítka. Léta se angažoval přes restauraci Makkabi můj bratr. Stále pomáhá náš dvaaosmdesátiletý otec, moje žena, manželé Melkusovi, Alice Fialová ze stacionáře Emanuel, David Zachoval z Betany, lidé co pomáhají s výdejem a vařením polévky. Nerad bych na někoho zapomněl. Poslední čtyři ročníky se to docela měnilo. Asi deset let akci podporuje město, které pokrývá náklady na uvaření polévky, misky a lžíce.

Už jste přemýšlel, komu v pořádání Polévky pro chudé i bohaté předáte štafetu?

Zatím nechci předjímat, co bude dál. Ale štafetu bych už rád předal, to je pravda. Tím, že už nebydlím v Boskovicích, je to stále komplikovanější. Pokračovat by měli lidé, kteří jsou s městem více spojení. Chtěl bych oslovit zástupce z neziskové sféry, aby tuto tradici udrželi.