„Jezdil jsem na Boskovice a dál od roku 1953. Začal jsem tam jako topič, pak jsem se stal mašinfírou. Moc rád na tu službu vzpomínám, byl jsem ve vlaku jako doma,“ popisuje první setkání s lokomotivou Barták. Stroj s označením 433.001 vyrobený v roce 1948 mu velmi brzy přirostl k srdci.

„Na páře jsme měli výbornou partu. To je rozdíl oproti těm elektrickým vlakům, ve kterých už je člověk sám. Museli jsme se spolehnout jeden na druhého. Navíc jsem vždycky pracoval s mladými lidmi a to mě hodně bavilo,“ vzpomíná Barták.

U dráhy strávil celkem dvaatřicet let svého života. Během této doby zažil přechod z parních lokomotiv na motorové, měnila se rychlost vlaků i uniformy průvodčích. Co ale zůstávalo, byla láska k lokomotivám a ke všemu kolem nich.

„Když elektrické vlaky nahradily parní lokomotivy, tak jsme se my starší dostali k osobním soupravám, mladší strojvůdci šli na vlaky nákladní. Jezdil jsem tak postupně s lokomotivami všech velikostí. A museli jsme znát každou jejich součástku, když bylo potřeba něco spravit,“ vzpomíná rodák z Nýrova. Prý o svých mašinkách věděl úplně všechno.

Za své řízení vlaků byl Vladimír Barták také odměněn oceněním pro nejlepšího pracovníka od ministra kultury, vyznamenání dostal i od někdejšího prezidenta republiky.

K jeho práci však patřily i nepříjemné chvíle. „Jako řidič motorového vlaku jsem zažil dvě srážky, obě v Boskovicích na přejezdu. Při jedné z nich přišel o život člověk. Těžko se s tím srovnává. Když potom musíte znovu do mašiny usednout, je to špatný pocit,“ říká ještě dnes stísněným hlasem Barták.

Na otázku, zda by si teď v důchodu ještě troufl stroj řídit, však odpovídá kladně. „To víte, že jo. Asi bych už nevydržel stát, ale odvahu bych na to určitě měl,“ dodal milovník vlaků.