V Dělnickém domě se nedávno odebral na hudební odpočinek při koncertu s příznačným názvem Kapelník se loučí. I když ne tak úplně.

Na zkoušky totiž stále chodí, hraje a jeho nástupce tamní dechovka zatím nemá. „Bylo to velmi dojemné. Ještě teď, když si na ten koncert vzpomenu, tak se mi zamlží oči. Moc mě to zahřálo u srdce, že jsme za ty roky s muzikanty udělali radost tolika lidem. To byla pro mě vždy ta největší odměna. Písničkami někoho pohladit po duši. Platilo to před sedmdesáti lety, kdy jsem začínal hrát i teď,“ vypraví v křesle svého bytu ve společnosti manželky a bývalé blanenské učitelky Marie.

Narodil se do hudební rodiny, ve které se podle něj muzicírovalo a hlavně zpívalo od rána do večera. Tatínek ovládal řadu nástrojů a vyučoval místní děti. Hlavně ve hře na housle. Strýc pak měl dechovku. „Táta uměl hrát snad na všechny strunné nástroje. Ve škole se dobře učil, ale na studia v jeho rodině tehdy nebyly prostředky. Byla jiná doba. Rok ho rodiče udrželi na průmyslovce, ale pak musel jít pracovat jako zedník. Výborně hrál také divadlo. Velmi talentovaný hudebník byl také můj bratr František. Ten sáhl na jakýkoliv nástroj a hrál. Harmonika, saxofon, klarinet nebo pozoun. Měl dar od Boha. A hlavně trpělivost. Tu já moc neměl. Třeba žolíky hrát umím, ale čekat půl hodiny, než na mě přijde řada? To není nic pro mě a jdu od toho. Já mám rád, když to odsýpá. Možná i proto jsem si nakonec později vybral bicí. Rytmus jsem měl tak nějak v sobě,“ vzpomíná Hlaváček.

Asfalt je už položený v části nově budovaného kruhového objezdu na silnici I/43 u Sebranic na Blanensku.
Od pondělí bude průjezdný kruhový objezd u Sebranic, na auta čekají semafory

Sám pod dohledem otce začínal s houslemi. I když se prý snažil, tak mu to příliš nešlo a po jedné z otcových výtek odhodil nástroj do peřin a s muzikou sekl. Až na vojně si poprvé sedl za bicí a už u nich v armádním souboru zůstal. „Po vojně jsem s bratrem a kamarády začali v Ježkovicích hrát v malé kapele. Vyhráli jsme soutěž tvořivosti mládeže a jezdili po různých kulturních mládežnických estrádách. Pak přišel nápad udělat dixieland band. Jenže jsme neměli hráče na pozoun. Zachránil to bratr, který se na něj rychle naučil. Odborná komise z toho byla paf, když se dozvěděla, že na něj hraje asi čtrnáct dní,“ směje se při vzpomínce na dávnou historiku muž, který v rodných Ježkovicích později trénoval také fotbalisty.

Pak už následovalo účinkování ve větší taneční formaci Melodie 60, se kterou hrával Hlaváček pravidelně na začátku šedesátých let. Dojížděl tehdy ze Zlína, kde se vyučil obuvníkem. Protože tam tehdy po svatbě se svou láskou Maruškou nedostali byt, přestěhoval se do Blanska, kde už zakotvili natrvalo. Na bicí nástroje pak začal hrát v dechovce ČKD Blansko a souběžně také v souboru vedeném pod městem. „V sedmdesátých letech hrála dechovka ČKD Blansko v Československé televizi a na řadě akcí v zahraničí. Namátkou v Maďarsku, Itálii, Polsku, Německu nebo v tehdejší Jugoslávii. Z vesnických muzikantů se stali opravdový hudebníci,“ dodává Hlaváček.

Zdroj: Deník/Jan Charvát

Po sametové revoluci a postupném zániku blanenských strojírenských podniků přežila tamní dechovka podle Hlaváčka svou klinickou smrt. Díky nadšení místních i přespolních muzikantů a příznivců hrála dál. I přestože se stále musela potýkat s obměnami souboru a nedostatkem hráčů. To ovšem platí dodnes. „Byl bych nerad, kdyby se splnila slova písničky pana Hašlera: Až se ta písnička ztratí, to už nic nebudem mít. Jestli nám zahyne, potom už nebudem žít. Ale snad to nebude tak zlé a někdo tu štafetu převezme a blanenská dechovka bude fungovat dál. Člověk musí být jako kapelník kromě hraní také manažer a psycholog. Mám obrovskou radost, že s námi zpívá moje vnučka lékařka a muzicírují i další členové naší rodiny. Pravnuk Adam má tři roky a říká mi děda Bum-Bum. Doma bere paličky a tluče do kastrolů. To je paráda. Třeba také jednou bude hrát v nějaké kapele,“ uzavírá se smíchem povídání dosluhující kapelník Dechové hudby Blansko Arnošt Hlaváček.