„Dneska máte velkou slávu. Před polednem přijede Mikulášský vlak,“ volá na blonďatou výpravčí starší muž s modrou kšiltovkou. „Bať. Už mám vyleštěné boty,“ usmívá se výpravčí a jde vypravit courák od Opatovic, který právě dorazil. Nasedám do něj a jedu do Boskovic. Odtud se do Šebetova zanedlouho vrátím v historické vlakové soupravě, kterou potáhne parní lokomotiva z roku 1922.

Ajznboňáci z Letohradu a Moravské Třebové, kteří o ni pečují, ji nazývají něžně Líza. V nádražácké hantýrce se této řadě lokomotiv s označením 423.009 říká také Velký býček. Na tradiční Mikulášskou jízdu v režii Chornického železničního klubu vyráží souprava v neděli před osmou ráno z České Třebové. Ze Skalice nad Svitavou pokračuje přes Šebetov, Velké Opatovice, Moravskou Třebovou zpět do České Třebové. Za osm hodin urazí štreku dlouhou bezmála sto třicet kilometrů. Kotel lokomotivy přitom spořádá skoro padesát metráků uhlí.

Na boskovickém nádraží je před tři čtvrtě na jedenáct pořádně živo. Davy rodičů s dětmi. „Já se nejvíc těším na tu páru,“ hlásí Martin Lujka z Vážan. Jeho bratr Tom se zase těší na jízdu v historickém kupé. „Ve vlaku s Velkým býčkem už jsem jel a moc se mi to líbilo,“ říká klučina s čepicí naraženou do čela. S maminkou pojedou z Boskovic do Knínic.

„Tatí, kdy už přijede ta pára. Dědó a nebouchne to? Mami, mami kup ještě ty starý jízdenky! A kdy už blikne to zelený světýlko?“ Mumraj před nádražní budou staví do laťě přesně minutu po tři čtvrtě na jedenáct sloup kouře na horizontu. „Už jedééé!“ O chvíli později na nádraží brzdí Líza. Na první pohled je v dřevěných vagonech narváno. I v bufetovém voze. A to má vlak kapacitu více než čtyři sta míst. „Doufám, že se tam vlezeme. Jedeme až do Jevíčka,“ má obavy Patrik Plhoň se synem Jerýskem za krkem.

Největším tahákem je pro dav cestujících parní lokomotiva. S ní se chce vyfotit snad každý. Po peróně štrádují průvodčí v dobových uniformách z roku 1934. Z vlaku vystupuje i Mikuláš, s andělem a čerty. Udělám několik snímků a rychle zabírám místo v uličce. Bude narváno a na schůdcích se mi do Šebetova tedy jet nechce. „Kol´ko lístkov som cvikol? Veru nieviem. Bolo ich ale vel´a,“ pomrkává za brýlemi v dobovém mundůru průvodčí Ján Zadorožný. Na pomoc nadšencům z Chornického železničního klubu přijel až z obce Haniska pri Košiciach.

Jedenáct minut po jedenácté vyjíždí souprava v oblacích páry z Boskovic směr Šebetov. Přisedám si do kupé k jednateli Chornického železničního klubu Marku Říhovi. „Jenom z Boskovic do Šebetova se prodalo sto deset jízdenek. Bez sponzorů a bez příspěvků obcí bychom tuto jízdu ale pořádat nemohli. I tak je to vždy loterie. Peníze se shánění velmi těžce. Ještě před měsícem nebylo vůbec jisté, jestli letos vůbec pojedeme,“ říká Říha s tím, že Mikulášskou jízdu po této trase pořádá klub již poosmé.

Krajina za oknem ubíhá velmi pomalu. Ale to vůbec nevadí. V dřevěném kupé se nesvezu každý den. „Můžeme jet maximálně padesátkou. To je na koridoru Česká Třebová – Brno docela problém, abychom nebrzdili mezi stanicemi mezinárodní vlaky. Jak dojedeme do Skalice už je to v pohodě. Pak už se ve stanicích můžeme zdržet déle, aby si lidé vlak pořádně prohlédli,“ dodává Říha. „Teď projíždíme nejkritičtějším místem na trati. Táhlé stoupání v oblouku za Knínicemi do Šebetova. Tady má co dělat i motorák s jedním vagonem,“ popisuje ošemetný úsek Říha.

Líza nakonec kopec vyfuní a před polednem vyklápí dav cestujících na šebetovském nádraží. Voňavé klobásy, grog, čaj a také dobová razítka v nádražní pokladně. Tatíci a dědové ze svými syny a vnuky zatím okukují lokomotivu. Strojvedoucí a další ajznboňáci doplňují vodu a promazávají písty. Za slabou hodinku pokračuje vlak dál. Už ale beze mě, sedám do auta a vracím se do redakce.