Zažila obě světové války. Přežila nejen své vrstevníky, ale i své děti. „Bylo nás sedm sourozenců,“ vypráví. Do školy chodila v Doubravici. „Tašku jsem neměla, knihy jsem nosila pod paží,“ vzpomíná. Učila se ráda a dodnes dokáže hbitě vyjmenovat spolužáky, jak šli v abecedě po sobě.
„Maminka zemřela, když mi bylo jedenáct,“ vzpomíná stařenka. Brzy se o sebe musela začít starat sama. V šestnácti letech začala v Blansku dělat chůvu devítiměsíčnímu děvčátku. V pětadvaceti se vdala. „Manžel neuměl číst ani psát,“ říká. Prožila s ním krušný život. Měli tři děti. Při porodu třetího syna onemocněla smrtelnou horečkou omladnic, z níž se naštěstí dostala. Po patnácti letech manželství její muž zemřel a podruhé už se nevdala. Dlouhá léta pracovala jako dojička v kravíně, vstávala ve tři hodiny ráno. Potom dělala v textilce ve Lhotě Rapotině. Nezahálela ani v důchodu, uklízela na úřadě v Doubravici.
V domově seniorů bydlí čtrnáct let. „Když jsem odcházela z domu, bylo mně smutno. Ale co jsem měla dělat, synové umřeli,“ vzdychne.
A její recept na dlouhověkost? „Žít obyčejný život,“ radí čiperná žena. „Žádné dortíčky a cukroví, na to já jsem nikdy nebyla,“ tvrdí. Naopak jedla hodně zeleniny, kterou si sama vypěstovala na zahrádce. Jejím nejoblíbenějším jídlem je guláš. Ten si poručila i na narozeninovou oslavu, kterou jí dnes uspořádali v domově. Oslavenkyně se stále těší dobrému zdraví. „V nemocnici jsem nikdy nebyla a k doktorovi jsem nechodila,“ říká. Každý večer navštěvuje kapličku v domově a v pondělí chodí na mši svatou. „Víra je moc důležitá,“ přidává další surovinu z onoho pomyslného receptu na dlouhověkost. Vždycky brala život takový, jaký je. A ze všeho nejdůležitější je podle ní láska.
