Někteří moji přátelé tvrdí, že v některých okamžicích až moc. Na sobotní Josefský košt však vyrážím autem, takže na nějaké rozsáhlé experimentování s lahodným mokem si mohu nechat zajít chuť.

Krátce před osmou večer parkuji před olešnickým kulturním domem. Letmým pohledem zjišťuji, že na košt se autem opravdu nejezdí. Podobných zoufalců, jako já, dorazilo ke kulturáku s bídou sedm. „Á vy jste ten fotograf, že?“ vítá mě usměvavá paní z řad pořadatelů hned u vchodu. Skleničku koštovačku zatím s díky odmítám. Přichází olešnický starosta Zdeněk Peša a usazuje mě k jednomu z volných stolů. Těch je v sále zatím spousta. Odhadem na košt zatím dorazila ani ne padesátka lidí. „Ještě je brzo. Tak za dvě hodinky tady bude přes sto lidí. Sice je to méně, než na některém ze zdejších plesů, ale jsem moc rád, že za ty čtyři roky, co košty děláme, si lidé k vínu cestu našli,“ poznamenal Peša.

Víno kam se podíváš

Sedím poblíž pódia, u kterého si zatím ladí nástroje cimbálka Františka Černého z Brna. Cimbálista vypadá jako dvojník politika Bohuslava Sobotky. Sleduji cvrkot v podloubí pod balkony. Několik sražených stolů potažených ubrusem vypadá velmi lákavě. Sýry, škvarky, výpečky a za nimi lán vinných lahví s čísly. Krojovaná obsluha děvčat z Blučiny nestačí nalévat. Červené, bílé, rosé. Každý příchozí totiž v ceně vstupenky obdrží koštovačku a katalog vystavených vín. Vzápětí může vyrazit rozdráždit chuťové buňky na maximum. „My tady v Olešnici ze sklepa vytahujeme spíš brambory než víno. Proto ho na tento košt musíme dovážet z jihu Moravy a také Rakouska. Přeji všem příjemnou zábavu a při cestě domů jen mírně vratký krok,“ zahajuje z pódia s mikrofonem v ruce košt starosta Peša.

Nápad uspořádat Josefský košt podle něj vznikl spontánně před lety při družebních výletech do jihomoravských Hýsel. „Při vyhlašování Vesnice roku jsme se seznámili se starostou Hýsel a pár let tam jezdil celý autobus z Olešnice na jejich košty. Pak jsme si řekli, proč jezdit za vínem, když si ho můžeme nechat přivést. Nápadu se chytla Věra Krejčí, která si vzala na starost shánění vzorků vína a povedlo se nám uspořádat akci, ze které se stala tradice. Košt pořádáme již po čtvrté,“ poznamenal Peša.

U stolu sedím s Josefem Nedělou z Olešnice. Odpoledne oslavil s rodinou svůj svátek a večer vyrazil poprvé na košt. „Víno mi chutná. Jezdíme za známými na jih, kde se to bez vína samozřejmě neobejde,“ usmívá se Neděla a s koštovačkou vyráží ke stolu s víny. Vrací se s deckou červeného a v katalogu pak odškrtává další značku. „Dávám přednost červenému. Moc mi chutná André,“ dodává Neděla.

Ke stolu si přisedají manželé Barešovi, také z Olešnice. „Na zdejší košt chodíme pravidelně. Ochutnáme výborná vína, poslechneme si cimbálku, zazpíváme a poklábosíme s přáteli,“ říká Jiří Bareš.

Po kalíšku

Cimbálka Františka Černého už hraje. „Lepší je vínečko nežli voda.“ To vím taky, ale jsem autem. „Po kalíšku dáme a pak zazpíváme.“ Himbajs to se vážně nedá vydržet! Zvlášť když mi olešnický starosta již přinesl koštovačku. „Ta jižní Morava.“ Tety přece měly vinohrad v Čejči, nemůžu udělat ostudu. Listuji katalogem a jdu si pro deci. Číslo 72, Rulandské šedé, vinařství Stávek Čejč. Mňam, lahoda. „To je nápad přijet na košt autem,“ kárá mě Josef Kozák z Valtic, který pro letošní košt vzorky vína do Olešnice dovezl. „Jsou tady opravdu samá luxusní vína. Některá z nich posbírala řadu cen. Lidé mohou ochutnat ze sto sedmdesáti různých vzorků. Kromě jižní Moravy i z Rakouska. Loni byl špatný rok, tak se víno shánělo hůř, ale nakonec se to podařilo a stojí to zato. Příště se ale nechte přivést,“ loučí se s úsměvem Kozák.

Začíná mě bolet pravé koleno, takže si dám ještě červené. André, Stávek Čejč. „Kdyby byla Morava jako sú Čechy.“ Začínám zpívat. Ajaj. To nedopadne dobře. Koštovačku proto raději rychle odkládám stranou a jdu fotit. Po dvou a půl hodinách košt opouštím. Příště se opravdu nechám zavést. Ochutnat jen dva vzorky je totiž na pořádnou reportáž z Josefského koštu proklatě málo. „Vy už jedete? To jste toho moc nenafotil. Ty nejlepší fotky by teprve přišly,“ halasí na mě před vchodem do kulturního domu muž, který si vyšel na „kouřovou“.ch