Co se vám vybaví, když se řekne skauting?
Životní styl. S velkým přesahem. Já na práci s mládeží ve skautu vsadil posledních pětadvacet let a dává mi to hrozně moc. Je to pro mě životní cesta. Prolínají se tam tři základní věci. Vztahy a povinnosti k bližním. Pak otázka přírody, jejího využívání, chápání a také ochrany. Velký přesah skautingu vidím v myšlení člověka, duševní stránce a jejím rozvoji.

V čem je pro vás kontakt s mladými lidmi důležitý?
Jak řekl kdysi jeden filozof. Do čtyřiceti se uč od starých a po čtyřicítce od mladých. Funguje to. Člověk se má pořád co učit. Pokoře, naslouchání druhým. A hlavně si to musí umět přiznat. I já se to stále učím a to je mi šedesát. Je to také o vzájemné důvěře a respektu. A to člověka neustále formuje. Ať je mu dvacet, nebo padesát.

Jaký je vlastně v dnešní doběo skautské oddíly zájem?
Máme dobrou základnu a členů přibývá. Ve Skautském středisku Světla funguje osm oddílů a máme téměř pět set členů. Konkurence je obrovská. Různých volnočasových aktivit je nepřeberné množství. Za mě je to ale jedině dobře. Nejdůležitější je, aby děti neseděly jen doma u počítačů, měly smysluplnou činnost a nějaký cíl. Spousta dětí žije ze dne na den. Navíc s nataženou rukou. Na druhé straně ale nejsou ochotni něco dát, pracovat na sobě. Tak nějak nikam nepatří. Nejsou v kolektivu vrstevníků. Dětem se to snažíme vštěpovat, ale nejdůležitější je v této otázce role rodiny. Jenže je to složité. Doba je taková, že spousta rodičů se snaží vydělat peníze a na děti nemají čas.

Jan Pořízek
O něm: Narodil se 25. ledna 1958 v Brně, vystudoval stavební fakultu, pracoval v dřevařských závodech, poté jako statik na stavebním úřadě a později ve školství jako učitel. V roce 1989 byl u obnovy skautingu v Blansku. V roce 2002 zakládali Blanenští Skautské středisko Světla. V jeho čele stojí Jan Pořízek dodnes.
Kde rád jí/popíjí: Libí se mi domácí prostředí blanenské hospody U Štěpánků. Na jídlo chodíme do hostince Mlýn v Dolní Lhotě.
Kde rád odpočívá: Vyženil jsem domek ve Vítějevsi, kam jezdím strašně rád. Rýpu se v hlíně. Krásně si u toho vyčistím hlavu.

Dobře fungují sbory dobrovolných hasičů, které se také starají o mládež…
Je to pro nás konkurence, ale v tom nejlepším slova smyslu. Velmi si vážím všech lidí, kteří dobrovolně ve svém volném čase tráví čas s dětmi. Ať už jde o dobrovolné hasiče, sport, nebo jinou zájmovou činnost. Tohle naše společnost ještě neumí ocenit. Přitom je to nesmírně důležitá práce, která může dětem vštípit základy slušného chování, respektu ke druhým, pomoci bližním a nasměruje je do společnosti. V dnešní době se to v mnoha případech moc nenosí. Kolikrát je to u lidí nastaveno tak, aby se starali jen o sebe a snažili se vydělat co nejvíce peněz.

Myslíte si, že se mají u nás lidé v současnosti dobře?
Ano. Co se peněz týče, tak naše společnost je relativně bohatá a životní úroveň dobrá. Jenže ne vše je o penězích. Dětem se snažíme vysvětlit, že odměna za práci nejsou jen peníze. Stále je zde spousta lidí, kteří z nějakého důvodu potřebují naši pomoc. Dobrovolnictví a pomoc bližním má velký význam. Jednou ze skautských zásad je, že by člověk měl udělat každý den jeden dobrý skutek.

Co je pro vás největší odměnou za práci s mládeží?
Když vidím, že z těch dětí, co prošly našimi skautskými oddíly, jsou slušní lidé. Daří se jim, zakládají rodiny, mají se rádi a žijí spokojený život. A ještě víc, když třeba pokračují jako vedoucí oddílů a pomáhají s výchovou dalších dětí. Pak vidím, že má moje práce smysl. To je největší odměna.

Jak jste vlastně přišel ke skautskému jménu Bobr?
Celé jméno je Černý Bobr. Musím přiznat, že jsem tehdy dva roky skřípal zuby a vůbec se mi to nelíbilo. Jméno jsem ale přijal a už ke mně patří. Bobr proto, že jsem původním povoláním stavař. Stavební inženýr se zaměřením na dřevěné konstrukce. Bobr je pro skauty také symbolem tvořivosti. A jak mi tehdy kamarádi skauti řekli, nemám zapomenout, že když bobr odejde ze společenství, tak je nebezpečný jak jemu, tak i ostatním. Takže já nikam neodcházíma budu tvořit dál. (smích)