Jeskyňáři při ní o víkendu otevřeli Býčí skálu a ještě dva následující květnové víkendy do ní budou moc lidé zavítat.

„Býčí skála je výzkumná jeskyně. Veřejnosti je běžně nepřístupná, lidé nás však oslovovali, jestli by se do jeskyně nemohli podívat a tak jsme se ji rozhodli otevřít vždy tři květnové víkendy. Častěji to kvůli výzkumům ani nejde, už tak nám příprava na tuto akci trvá asi dva měsíce,“ přiblížil předseda jeskyňářů sdružených kolem Býčí skály Jiří Svozil.

To, že pro jeskyňáře nejsou prohlídky jeskyně běžná rutina, na nich bylo vidět. Přes dlouhou trasu trvající skoro hodinu a půl, na které promrzaly nosy i palce u nohou a přes nánosy bahna, které jsme si odnesly z jeskyně s sebou na botách, nadšení průvodců dokázalo zaujmout. „Býčí skálou neprovází školení průvodci, ale nadšení jeskyňáři, kteří se výzkumu věnují ve svém volném čase. Každý proto vypráví trochu o něčem jiném. Kdyby šel někdo na prohlídku třikrát, uslyší tři různé výklady,“ podotkl s úsměvem Svozil.

Na jednu z prvních ranních prohlídek Býčí skály se vydali i manželé Jan a Katarína Kšinantovi ze Slovenska. „Do Býčí skály jsme se dostali úplně náhodou a moc se nám líbila. Oproti jiným jeskyním je taková syrová, bez umělých betonových chodníčků,“ pochvaloval si Jan Kšinant.

Z Býčí skály jsem se vydala ohřát ke Staré huti naproti Švýcárně. V jednotlivých stáncích si tam lidé prohlíželi, jak kdysi dávno pracovali řemeslníci. „Teď musíte pomalu, abyste udělal hezké dno, ruce dejte naproti sobě,“ radila muži v cyklistickém s výrobou džbánku hrnčířka.

„Na takovém tkalcovském stroji se tkalo zhruba v osmém století,“ vysvětlovala tkadlena.

„Do chleba dáváme více než polovinu žitné mouky, je pak chutnější,“ prozrazoval pekař. Vůně čerstvého chleba přímo z pece lákala zdaleka. „Nezlobte, chleba neprodáváme, rozkrájíme ho přímo lidem. Však pojďte ochutnat,“ nabízel dál pekař. A já šla, a byl vynikající.