Filmy tam promítal přes pětadvacet let. Jako promítač souběžně dlouhá léta fungoval také na dalších scénách. V boskovickém stálém kině nebo v tamní kinokavárně hotelu Velen. „Byly to neskutečné zážitky. Kino je pro mě i po těch letech srdeční záležitostí,“ vzpomíná dnes Novotný, který na podzim oslaví šestasedmdesáté narozeniny.

V Boskovicích jste promítal filmy přes pětadvacet let. Jak jste se vlastně k této profesi dostal?
V roce 1961 jsem se učil v boskovické Minervě jako elektrikář. Můj nadřízený spolupracovník byl velký kinař. Chodil prakticky na všechna představení, to bylo jeho. V kině je spousta věcí, které potřebují pravidelnou údržbu. Elektroinstalace, nouzové osvětlení, osvětlení schodiště. Každý rok bylo potřeba mít revizi, že je vše v pořádku. Začal jsem tam chodit na výpomoc právě se zmíněným kolegou. A tím to všechno začalo.

A co letní kino, které bylo v té době čerstvě postavené?
Na jeho stavbě jsme pracovali v akce Zet jako školáci. Pamatuji si, jak jsem s tam krumpáčem doloval kameny. V roce 1966 jsem tam byl na výpomoc jako hlídač, aby lidé nechodili na představení zadarmo. Letní kino totiž nebylo oplocené. Ve stejném roce jsem si na učilišti v pražských Klánovicích udělal třítýdenní základní kurz na promítání. Musel jsem si na něj vzít dovolenou. O dva roky později jsem si udělal další, protože byly nové technologie na širokoúhlý formát.

Měl jste promítání jako povolání nebo brigádu?
Byl to vedlejší pracovní poměr, takový placený koníček. I když placený. V roce 1967 jsem začínal se třinácti korunami za představení. To mi ale nevadilo. Byl jsem oficiální promítač a o to mi šlo. Celý život jsem pracoval v boskovickém Lidokovu a díky tomu, že jsem měl jen jednosměnný provoz, tak jsem stíhal i kino. Odpoledne jsem pouštěl pohádku ve stálém kině, pak další přestavení, kinokavárna a večer do letního kina na další promítání. Tam jsem byl od května do konce září každý večer. Kromě týdne dovolené s rodinou. (smích)

Jak jste to stíhal?
Ani nevím. Měl jsem motorku, Jawu padesátku, pincka. Nasedl jsem na něj a všechno objel. Mám ho dodnes a stále jezdí. O půlnoci jsem byl doma a v šest ráno na směně v práci.

Pamatujete si na první film, který jste promítal?
Samozřejmě, jakoby to byl dnes. Byl to film Létající Clipper. Velmi rád vzpomínám na filmy ze západu. Kleopatra, Spartakus nebo Bitva v Ardenách. To bylo něco. V kině narváno, tři tisíce lidí i víc. V uličkách na schodech, na stromech, všude okolo. Neskutečná atmosféra a zážitky.

Boskovice byly první letní kino s projektory na 70mm film v Československu…
Promítání sedmdesátimilimetrových filmů byla rarita. Měli jsme největší promítací plochu v Evropě a protože to v té době nebylo čím osvítit, sehnali jsme promítací stroje ze Sovětského svazu. Sověti jich vyrobili deset párů do sjezdového paláce do Moskvy a nám se dva páry podařilo získat. Byly to unikátní stroje, na kterých se daly promítat i pětatřicetimilimetrové filmy.

Jaká byla tehdy rekordní návštěva?
Podle mě to bylo při premiéře filmu Noc na Karlštejně v sedmdesátých letech. Tehdy přišlo asi čtyři a půl tisíce lidí. Pak už se ani neprodávaly vstupenky. Bohužel tehdejší představení přerušila obrovská bouřka, kterou místní do té doby nepamatovali. Proudy vody se nahrnuly také do promítací kabiny. Promítání jsme museli zastavit. Velké zklamání. Druhý den se film pouštěl znovu a zdarma, ale už tolik lidí nepřišlo.

V Boskovicích se několik desítek let konaly také Filmové festivaly pracujících, na které přijížděla řada známých herců. Co vám nejvíce utkvělo v paměti?
Vzpomínek byla celá řada. Setkal jsem se s vynikajícími herci jako například Rudolfem Hrušínským nebo Jaroslavem Vojtou. Byli to úžasní lidé. Chodili se s námi vždy pozdravit do promítací kabiny. V ní jsme také dlouho měli autogram od Stelly Zázvorkové. Přes půl stěny. Žádný deníček nebo vhodný kus papíru tehdy nebyl narychlo po ruce, tak Stella vzvala fixu a podepsala se nám na zeď. Další zážitek jsem měl například se Zdeňkem Svěrákem při promítání snímku Vesničko má středisková. Bylo to v boskovické kinokavárně v hotelu Velen. Zrovna se čekal čtyřmilióntý návštěvník tohoto filmu. Pan Svěrák za mnou přišel do promítací kabiny, aby mě při výměně cívek upozornil na scénu, kterou mu občas promítači vystřihli.

Do Boskovic prý také velmi ráda jezdila oblíbená herečka Helena Růžičková…
To máte pravdu. Byla tady několikrát. Dokonce jednou se synem přijeli do kina i utajeně, kdy je nikdo nečekal. Bylo to tehdy obrovské haló.

V letním kině se před desítkami let ujala také krásná tradice. Silvestrovské promítání…
Bylo to strašně fajn a na dětské filmy chodily stovky lidí. To byly ještě zimy se sněmem a promítání mělo neopakovatelnou atmosféru. Chodilo se na animované pohádky. Na Krtka, Pojďme pane, budeme se hrát, Pepka námořníka. Silvestrovské promítání vydrželo dodnes, z toho mám radost.

Zajdete si ještě v Boskovicích někdy do kina?
To víte že ano. Sledoval jsem velkou rekonstrukci letního kina a byl jsem tam stavařům radit (smích). Za kluky promítači občas zajdu i do stálého kina a také na silvestrovské promítání. Jsem pracující důchodce v rodinné firmě, ale kino je pro mě i po těch letech srdeční záležitostí.