VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Nepršelo tam skoro deset měsíců, říká muž

Blansko, Sudán /FOTOGALERIE, ROHOVOR/ - Salesián Jan Štěpán Musil z Blanska, který strávil na misii rok v Súdánu, říká:

9.9.2009
SDÍLEJ:

„SE SVÝMI“ KLUKY. Jan Štěpán Musil se v Súdánu staral o čtyřicet chlapců z ulice.Foto: archiv J. Š. Musila

Setkání s Janem Štěpánem Musilem bylo jako takový malý výlet do Súdánu. Poté, co mi povyprávěl o historii i současnosti největšího afrického státu, jsem měla možnost se podívat do pravých súdánských novin (čtou se zezadu a zprava doleva) či ochutnat plody baobabu. Na dokreslení mi také mladý salesián, který se v Súdánu do konce letošního července staral o čtyřicet kluků z ulice, ukázal barevné košile a čepice a samozřejmě množství fotek.

To, že odjedete na misii do Súdánu jste se dozvěděl od svého představeného. Jak jste na to reagoval?
Bral jsem to v pohodě. U salesiánů (řeholní řád v katolické církvi) je tradice, že během studia teologie stráví každý student dva roky na praxi. Já byl první rok v Ostravě ve středisku pro Romy a druhý rok jsem chtěl prožít v nějaké rozvojové zemi. Původně jsem si myslel, že pojedu do Indie, ale proti Súdánu jsem žádné námitky neměl.

Co jste o Súdánu do té doby vlastně věděl?
Že leží v Africe, je tam bída, byla tam dlouhotrvající občanská válka, a že na západě Súdánu v Darfúru jsou nepokoje mezi jednotlivými kmeny. Takže nic moc.

Co na to říkali rodiče?
Jim jsem to raději dlouho neříkal. Pak samozřejmě měli strach, ale smířili se s tím.

Jaký byl první zážitek, když jste do Súdánu přiletěl?
Než jsem odlétal, říkal mi tady jeden pán, který byl v Africe: „Přiletíš do skleníku a už z něho nevylezeš.“ A tak nějak to i bylo. I když jsem přiletěl v noci, bylo velké horko a sucho. A to jsem měl štěstí, že jsem zrovna přiletěl v období dešťů. To byla celá poušť zelená, i když mně to pořád připadalo jako poušť, a tak jednou do týdne pršelo. Pak mi ale asi v polovině října řekli: „Teď ještě zaprší naposledy a potom už pršet nebude.“ Já tomu nevěřil, ale skutečně skoro deset měsíců vůbec nepršelo.

Co jste v Súdánu dělal?
Působil jsem ve městě El Obeid (geograficky je město ve středu Súdánu, ale správou patří do severního Súdánu), kde byla velká škola, učiliště pro asi devět set učňů, kde jsem pomáhal, ale hlavně jsem měl na starosti čtyřicet street boys, tedy kluky z ulice. Ti bydleli v pronajatém domě a já se ještě se dvěma asistenty staral, aby měli co jíst, co si obléknout. Dopoledne chodili kluci do základní školy, která se v Súdánu platí, (doplňuje, že jim bylo od devíti do osmnácti let, ale že to tam bylo posunuto, takže klidně patnáctiletý kluk chodil teprve do třetí třídy) a odpoledne většina z nich cvičila hru na trubky s knězem Vincentem. Ten má už osmdesát jedna let a pro kluky moc znamená. Takže jsme klukům taky říkali Music Boys. Po zkoušce jsem pak pro ně měl připravenou práci i hry.

Předpokládám, že většina Súdánců jsou černoši a navíc Súdán není zrovna lokalitou, kterou by vyhledávali cizinci. Jak vás brali jako bělocha?
Súdánci jsou většinou míšenci Arabů a původních Afričanů, takže u mnoha se dá těžko říct, tohle je Arab a tohle černoch, ale všichni jsou tmavé pleti. Brali mě jako něco zajímavého. Když jsem šel po ulici, byl jsem velká atrakce. Odevšad jsem slyšel slovíčko chavadža, což znamená bílý cizinec. Také hned všichni předpokládali, že když jsem bílý, že jsem Američan.

Jak jste se dorozumíval?
Ti kluci, o které jsem se staral, se ve škole učili angličtinu, takže jsme spolu mluvili takto. A s těmi, kteří anglicky neuměli, jsem to zkoušel arabsky.

Věděli Súdánci něco o České republice?
Někteří ano. Hlavně kluci znali Českou republiku kvůli fotbalistům, Petru Čechovi a Pavlovi Nedvědovi. Co se ale týče starší generace, tak ta často neměla ani povědomí, kde je Evropa.

Co jste v Súdánu jedl?
Vařila nám domorodá kuchařka a byla to většinou súdánská jídla, to znamená hlavně luštěniny - fazole, hrách, čočka, a občas nějaké maso na uhlí.

Postihly vás nějaké nemoci?
Měl jsem malárii, ale zjistili mi ji až při druhých testech. Měl jsem jen nějakou slabší formu, takže potom, co jsem dostal antimalarika, se to za tři dny zlepšilo.

Co vám tam nejvíce chybělo?
Déšť a lesy (popisuje, že tamní horko, pětačtyřicet stupňů ve stínu, bylo opravdu k nevydržení).

V souvislosti se Súdánem se kromě velké bídy mnohým vybaví občanská válka a různé další nepokoje. O co tam vlastně ještě i dnes jde?
Problémy začaly už v roce 1956, kdy Súdán získal samostatnost, dříve to byla anglická kolonie. Jenže po vyhlášení samostatnosti začaly neshody mezi severem, který je arabský, tedy muslimský, a jihem, který je spíše křesťanský. Muslimové se snažili celou zemi poislámštit a také získat ropu, která byla na jihu. Rozpoutala se válka, která trvala s jedenáctiletou přestávkou skoro čtyřicet let a skončila příměřím až v roce 2005. Příští rok mají být volby prezidenta a v roce 2011 pak referendum, ve kterém se jižané rozhodnou, jestli chtějí svůj samostatný stát. Navíc ale ještě v roce 2003 vznikl nový konflikt v Darfuru, to je na západě Súdánu, který trvá dodnes. Bojují mezi sebou kvůli půdě arabské a původní africké kmeny. Problémem však hlavně je, že arabské kmeny jsou podporované vládou, která jim dala zbraně a pomáhá jim tak násilně vytlačovat původní africké kmeny z vesnic. Za tuto podporu byl právě nedávno obviněn súdánský prezident (prozrazuje, že prezidenta viděl na vlastní oči, když musel jít povinně se svými kluky vítat prezidenta na letiště).

Cítil jste tam neustálý strach z války?
Ano, ti kluci, kteří přijeli z Darfuru (od El Obeidu vzdáleného osm set kilometrů na západ), měli s válkou svoje vlastní zkušenosti. Většina z nich tam přišla o někoho ze své rodiny. Pamatuji si, jak třeba přišel kluk a říkal, že mu volali, že mu zastřelili bráchu. Já osobně jsem strach necítil, i když to asi bylo někdy dáno mou nevědomostí. Vyrazil jsem třeba s jedním klukem na výlet na kopec a on najednou říká, že na kopci jsou vojáci a že nemůžeme jít dál. Nešli jsme tam, ale kdybychom pokračovali, byl by to pro mě velký problém. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že musím mít na vycházení z města povolení od tajné policie.

Měl jste za svůj pobyt nějaký konflikt s policií?
Jednou jsem šel s kluky navštívit rodiče jednoho z nich a vzal jsem s sebou foťák. Nejdříve jsem fotil děcka, pak odpadky na ulici, rozbořený barák a chudou rodinu. A zrovna když jsem fotil tu chudou rodinu, tak mě někdo viděl a zavolal na mě policii. Vláčeli mě tehdy po třech policejních stanicích, vezl mě i policista se samopalem, až jsem se dostal k tajné policii. I přesto jsem ale strach necítil. Měl jsem povolení k pobytu a byl jsem oficiálně zaměstnaný, takže mi vlastně nic nemohli, jen jsem spíš cítil, že to musí policie řešit, protože to někdo udal. Nakonec se mi nejvyšší šéf tajné policie omluvil a řekl, že ví, že nejsem špión. Jim šlo prostě jen o to, že nechtějí, aby byl Súdán prezentován jako chudá země.

Jak žijí normální Súdánci? Je tam opravdu taková bída?
Myslím, že jsou schopni se uživit. Chovají dobytek a pěstují obiloviny na svých políčkách. Pokud je mír, tak není problém. Když pak ale začne válka a oni musí prchnout ze svých vesniček a opustit pole, začnou umírat hlady (říká, že kluci, o které se staral, nemají vůbec nic. Byl tedy velmi rád, že jim za peníze, které v Blansku vybrali na misijním jarmarku, koupili matrace, boty, školní potřeby a všem dárcům chce touto cestou moc poděkovat. Zdůrazňuje také, že pro kluky znamená vzdělání naději pro lepší budoucnost). Jinak jsou ale Súdánci velice přátelští a pomáhají si. Když jdou pocestní, zvou je k jídlu.

V čem bydlí?
Většina obyčejných lidí bydlí v chatrčích, které jsou udělané z jednoduché konstrukce z klacků většinou jedovaté pouštní rostliny a jsou zakryté pytli nebo igelity.

A mají v domech sprchu a záchod?
Jak tam řeší sprchy vlastně ani nevím, myslím, že na umytí celého těla jim stačí konvička vody a na záchod se chodí do pouště. V bohatších domech ale mají sprchy i septiky. No a ve městech je uprostřed takové prostranství a tam se chodí.

A není tam velký zápach?
Ne, protože na poušti okamžitě všechno uschne. Problém jen byl, když přišel první déšť, to jsem potom cítil opravdu všechno.

Autor: Dagmar Kulaviaková

9.9.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Jiří Drahoš.
AKTUALIZOVÁNO

Drahoš zamíří v neděli do Brna. Podpořit ho přijede Fischer, Hilšer i Horáček

Rozhovor na konci týdne s Davidem Bártou z Centra dopravního výzkumu.

Rezidentní parkování má chránit místní, říká Bárta z Centra dopravního výzkumu

V závějích budou bránit Prusko. Brno čeká i svatební veletrh

Jižní Morava, Skalice nad Svitavou /TIPY NA VÍKEND/ - Meandr řeky Svitavy v areálu Markland ve Skalici nad Svitavou se již v sobotu změní v bojiště. Při Zimní bitvě Prusko 1945 tam svede boj německá armáda a domobrana proti přesile Rudé armády.

AUTOMIX.CZ

Exoti na prodej: O těchto autech jste určitě nikdy neslyšeli. Ale můžete je mít

Přijde vám, že je aktuální vozový park na našich silnicích poněkud uniformní a nudný? Nezoufejte. Stačí si otevřít nějakou velkou celoevropskou inzerci, zadat jako značku „jiné“ a už se na vás hrne přehršel bizarních a zajímavých aut, která na silnici jen tak nepotkáte. My jsme vybrali šest z našeho pohledu nejzvláštnějších.

Ředitel bučovického gymnázia končí po 30 letech. Změny budou i na Blanensku

Vyškovsko, Blanensko – Jiří Vlček byl ředitelem bučovického gymnázia téměř třicet let. Letos se muž, o němž se říká, že si pamatuje všechna jména žáků, rozhodl skončit. Využil k tomu konec šestiletého období, na které Jihomoravský kraj jako zřizovatel některých školských zařízení v regionu ředitele do institucí volí.

Vinařstvím roku 2017 se stal rodinný podnik Stávkových z Němčiček

Jižní Morava /FOTOGALERIE/ – Růžová vína nemusí být jen mladá a lehká, mohou zrát a nabídnout mnohem víc. Takový pohled předává svým zákazníkům vinař Jan Stávek z Němčiček na Břeclavsku. Za svůj přístup v oboru se ve čtvrtek jeho firma stala Vinařstvím roku 2017. Vyhlášení výsledků se konalo v Brně. Doposud posledním vítězem bylo Zámecké vinařství Bzenec z Hodonínska.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>