Co si představit pod pojmem dezinformace?
Je to úmyslně nepravdivá informace, která se v podobě takzvaných fake news tváří jako klasická novinářská zpráva. Má titulek, odstavce, fotku. Akorát v ní autor cíleně klame a je si toho vědom. Pokud se v článku objeví chyba nevědomky, říkáme tomu misinformace. Dalším příkladem je hoax, to je poplašné sdělení, které se netváří jako novinářský výstup.

Jakých dezinformací je aktuálně nejvíce?
O covidu, což není žádné překvapení. Dezinformací a konspiračních teorií byly vždy spousty, ale na různá témata. Teď je poslední rok hlavní tématem všech médií covid. I dezinformační weby tak píší hlavně o covidu.

KDO JE VERONIKA BATELKOVÁ

* Narodila se 26. června 1996
* Vystudovala Mediální studia a žurnalistiku a politologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
* Je předsedkyní Zvol si info, iniciativy, která se zabývá vzděláváním v oblasti mediální a informační gramotnosti.
* Ve volném čase ráda cestuje, provádí cizince Brnem, píše vlastní blog.

V čem jsou oproti jiným dezinformacím specifické?
Osobně se nás dotýkají, protože covid trápí všechny. Lidé jsou v zoufalé situaci a mají pak větší tendenci lživým nebo zavádějícím zprávám uvěřit. Nedávný průzkum agentury STEM ukázal, že v České republice dezinformacím ohledně covidu věří čtyřicet procent Čechů využívajících internet. Petr Ludwig to nazval tak, že dezinformace o covidu jsou na steroidech.

Můžete uvést nějaké příklady dezinformací o covidu?
Zpočátku zpochybňovaly samou existenci koronaviru. Pak tu byly pochybnosti o vážnosti onemocnění. Následně se sociálními sítěmi šířily tipy, jak covidu předejít nebo jej léčit. Nejznámější a velice nebezpečná byla rada pít čistící prostředky. V momentě, kdy se populace začala očkovat, se i dezinformace a konspirační teorie přesunuly tímto směrem.

Například?
Třeba že vakcíny vznikly za příliš krátkou dobu, tudíž jsou nebezpečné. To je poměrně běžná dezinformace, protože testování očkovacích látek proti covidu bylo stejně obsáhlé jako u jiných vakcín. Zkrátil se akorát ten byrokratický proces, který s tím souvisí. Do vývoje očkování navíc putovalo nesmírné množství lidských i finančních zdrojů. Proto se to podařilo. Dalším příkladem může být, že vakcíny způsobují neplodnost. Nicméně očkovací látka neobsahuje žádnou část koronaviru zásadní pro vývoj placenty. V opačném případě by to znamenalo, že každá žena, která nákazu prodělala a má v těle protilátky, by byla neplodná. No a pak je tu má oblíbená konspirace, že nás všechny chce očipovat Bill Gates.

Proč oblíbená?
Vznikla poměrně zajímavým způsobem. Před covidem se Bill Gates v konspiračních teoriích příliš neobjevoval. Tehdy za všechno mohl George Soros. Teď je strůjcem pandemie Gates, a to z důvodu, že před několika lety pronesl, že jedna z hrozeb, na které není lidstvo připraveno, je nějaká velká epidemie.

Nakolik v boji s pandemií dezinformace škodí?
Předem upozorňuji, že teď nevycházím z výzkumů, ale vlastního pozorování. Lidé kvůli nim méně dodržují opatření a odmítají očkování, což celou situaci prodlužuje. Tady bych ovšem neházela vinu na dezinformace. Svůj podíl na tom má i vládní komunikace a její celkově nešťastný přístup k řešení pandemie.

Jak velké dopady mohou dezinformace mít?
Nesmírné. Dezinformace totiž mnohdy mají za cíl rozmělnit koncept pravdy a objektivní reality. Vzbudit v lidech nedůvěru vůči oficiálním zdrojům, vědeckým poznatkům, v podstatě vůči všemu. V krizi se pak obecná nedůvěra projevuje tím, že se lidé přiklánějí k extremistickým politickým stranám. Ale nejde jen o politiku. Ovlivňují schopnost rozhodování obecně. Všeobjímající skepse a absence konceptu pravdy vede k společenské frustraci, polarizaci a napjaté atmosféře.

Můžete uvést příklad?
Velký dopad měly dezinformace na výsledek předešlých amerických voleb. Významně ovlivňují i zdraví. Příklad může být očkování proti spalničkám. V západním světě jsme je téměř vymýtili, přesto se v posledních letech i u nás objevují malá ohniska spalniček, protože někteří rodiče nevěří vakcínám.

Za jakým účelem dezinformace vznikají?
Důvodů je spousta. Politická agenda, volby. Významná je hybridní válka, kdy se jedna strana snaží rozhodit vnitřní celistvost společnosti strany druhé. V tomto případě nejde o snahu člověka o čemkoli přesvědčovat. Účelem je destabilizovat společnost, vytvořit prostředí skepse, kdy nikdo už neví, čemu věřit. No a pak je tu daleko banálnější důvod. Peníze. Dezinformace jsou skandálnější než klasická novinařina, táhnou. Z logicky věci vyplývá, že dezinformační weby pak mají více peněz z reklamy.

Komplet vycucaná z prstu

Jak vznikají?
Dva způsoby. Někdo si je kompletně vycucá z prstu – to ale není tak běžné – nebo vzniknou na základě pravdivé události. Autor akorát tady něco změní, tamhle překroutí. Má to svůj smysl. Je pak větší šance, že člověk takové zprávě uvěří, poněvadž už o dané problematice někdy slyšel, což budí dojem, že se jedná o důvěryhodné sdělení.

Kde se dezinformace šíří?
Hlavně na sociálních sítích, protože je to pro čím dál více lidí primární zdroj informací. Je to ideální prostředí, neboť postrádá regulaci. V tisku, rádiu nebo televizi existují kontrolní mechanismy, tam je ta šance menší. Sociální sítě nic takového nemají. Navíc je tam problém, že člověk na nich komunikuje zejména se svými přáteli. Kamarád něco nasdílí, vidím to, nasdílím to dál. Nenapadne mě informaci ověřovat, protože proč by mi kamarád lhal. Pořád v nás tady sídlí ono heslo, že co je psáno, to je dáno, ale to už dávno neplatí. Na internet může kdokoli napsat cokoli. Pak jsou tu lidé, kteří dezinformace šíří, protože jim věří. Něco si přečtou, chtějí ochránit své blízké, pošlou to dál. Typické je to u očkování. No a pak tu jsou ještě vyloženě dezinformační weby.

Jaké?
To vám nemohu říct. V etickém kodexu Zvol si info máme napsané, že v zájmu zachování objektivity neukazujeme. Jen lidem poskytujeme nástroje, které jim pomohou dezinformace odhalit. Odkážu tedy například na Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Tam je seznam důvěryhodných a nedůvěryhodných webů i s postupem, jakým žebříček určovali.

Jak dezinformaci odhalit?
Bohužel je to čím dál těžší. Stávají se neustále sofistikovanější. Obecných pravidel je ale několik. Nejjednodušší je podívat se, kde je zpráva umístěná, co je to za web, jaká tam panuje atmosféra, o čem dalším píše. Červená kontrolka by měla člověku zablikat, pokud je článek nepodepsaný nebo v něm nejsou uvedeny dohledatelné zdroje. Další vykřičníkem jsou nálepky. Jakmile článek nedává prostor oběma stranám sporu, ukazuje na jasného viníka a používá například označení jako fašista, sluníčkář nebo rouškař, je to přinejmenším náznak manipulace. Pak je to aktuálnost. To znamená, zda daný člověk dané výroky pronesl opravdu dnes, a ne před deseti lety k úplně jinému problému. Nejpodstatnější je však kritické myšlení.

To je pojem, který slýcháme hodně často. Co si pod ním představit?
V tomto případě zamyslet se nad tím, zda informace, která se ke mně dostala, dává smysl. Například u konspiračních teorií, které propagují nějaké celosvětové spiknutí, je potřeba si položit otázky, jak by to prakticky fungovalo. Opravdu by nám vlády dovedly něco takového tajit, když se ani neshodnout na společném postupu při řešení koronakrize nebo klimatické změny? Kolik lidí by bylo potřeba do spiknutí takových rozměrů zapojit? Jak je v tom případě možné, že o tom v době internetu všichni mlčí? Zkrátka dívat se na věc s odstupem, se zdravou skepsí a střízlivě.

Kdo je vůči dezinformacím nejzranitelnější?
To je opravu těžké určit, obětí dezinformací se můžete stát vy, já, kdokoli. Velkou roli totiž hrají okolnosti. Například nakolik se člověk orientuje v mediálním prostředí, zda ví, jak funguje internet. Záleží na situaci, v níž se jedinec nachází. Pokud se v něm z určitých důvodů nahromadila frustrace – ať už kvůli sociální situaci, problémům v práci, ve vztahu – má tendenci směrovat ji vůči okolí a hledat vinu tam. V systému, státu a tak dále. Zranitelnější vůči dezinformacím je člověk nerozhodný. Koho volit, koho nevolit? Nechat, či nenechat se očkovat? Pak jsou to lidé, kteří nemají čas si informace ověřovat. Nebo naopak ti, kteří konzumují informací moc a jsou přehlcení. Nejde to ale zobecnit tvrzením, že dezinformacím věří jen důchodci nebo lidé bez vysokoškolského vzdělání. Může to být opravdu kdokoli a mám na to příklad.

Jaký?
Bývalý radní Brna-středu Svatopluk Bartík na Facebooku o prezidentu Miloši Zemanovi pronesl, že má rakovinu. Řada vysokoškolsky vzdělaných lidí to přijala jako fakt bez potřeby sdělení ověřit. Ale Zeman žádnou rakovinu neměl. Každá věková i vzdělanostní kategorie může dezinformacím uvěřit. Když nemáte rád Zemana, je větší šance, že uvěříte zprávě, jenž jej vykresluje negativně. Je to jev, kterému se říká konfirmační zkreslení. Vyhledáváme a selektivně přijímáme informace, které jsou v souladu s naším pohledem na svět. Ty, které nám názor vyvrací, naopak ignorujeme. Je to jedna z kognitivních zkratek. Máme je všichni.

Kognitivní zkratky?
Nebo také zkreslení. Náš mozek je používá a má proto dobrý důvod. V pravěku nám to pomáhalo přežít. Příkladem může být rychlý a pomalý systém reakcí. První systém lovci zachránil život, když se ocitl v bezprostředním nebezpečí. Viděl tygra a ihned bez většího přemýšlení reagoval. Kdyby to lovec neudělal, zvíře ho sežere. Druhý systém je analytický. Ten se zase hodil v momentě, když byl hladový a našel houbu. Místo toho, aby se po ní vrhl, zanalyzoval situaci a snědl ji až v momentě, kdy vyhodnotil, že není jedovatá. Tyto procesy v nás fungují pořád a tvoří soubor kognitivních zkratek.

Změnit názor fyzicky bolí

Jaké další kognitivní zkratky známe?
Je jich hodně. Například selektivní pozornost a selektivní paměť. Mozek k sobě pustí to, co je v souladu s jeho mentálním nastavením a během let vzpomínáme na to příjemné a zapomínáme to špatné. Pak tu máme kognitivní disonanci. Ta je při vyvracení dezinformací důležitá, poněvadž změnit názor fyzicky bolí. Respektive se při tom v mozku aktivují stejná centra jako v případě prožívání fyzické bolesti. Proto názory měníme tak těžce a neradi. Další věcí je priming, čili tendence uvěřit spíše informaci, kterou slyšíme jako první. V souvislosti s covidem se hodně skloňoval Dunningův–Krugerův efekt, kdy lidé s nízkou mírou znalostí o určité problematice své schopnosti přeceňují, jelikož mají dojem že jí velice dobře rozumí. Naopak lidé s vysokou odborností své dosažené výsledky mírně podceňují a mlčí, protože zjišťují, nakolik je věc složitá a komplexní. Proto máme každý rok plnou republiku hokejových trenérů.

Snaha dezinformaci člověku vyvrátit zní jako boj s větrnými mlýny…
Něčí názor změnit jde, ale nelze očekávat obrat o 180 stupňů. Musí se k tomu přistupovat opatrně, protože pak nastupuje další efekt, a to zpětného rázu. Čím více názorového oponenta o něčem přesvědčujete, tím více se ve svém názoru utvrzuje. Pokud na člověka budete tvrdý, dělat z něj hlupáka, povyšovat se, ničeho nedosáhnete. Opatrným přístupem je změna možná, ale jde spíše o vychýlení do neutrálna.

A jak tedy na to?
Je to hodně individuální. Základem je férový a lidský přístup. Odborníci doporučují nejprve najít společný základ, na němž bude diskuze stát. Dám příklad na očkování proti covidu. Pokud třeba chcete přesvědčit babičku, by se nechala vakcinovat, je rozumné začít tím, že jste oba z té situace unavení, že je to dlouhé, že vás to štve a chcete zpět normální život. Zkrátka jít krok po kroku, zjistit, v jakém bodě se vaše názory rozchází a během této cesty navázat spojení. Rovněž není vhodné člověka zasypat dvaceti argumenty. Pokládat otázky má větší efekt, protože účinněji odhalí slabiny, které má každá dezinformace. Navíc k dotyčný tomu dojde sám. To je další kognitivní zkreslení.

Jaké?
Ikea efekt. Stejně jako máte raději skříň, kterou si doma seskládáte svépomocí, silněji budete lpět i na názorech, které si utvoříte vy. Mysl zkrátka tíhne více k tomu, co si sama vyrobí.

Nezavání to už manipulací?
Nemyslím si. Váš cíl totiž není prosadit nějaký osobní cíl nebo zisk. Výše popsané tipy jen dopomohou k tomu, aby s vámi člověk mluvil. Zahájíte diskuzi. To není manipulace, ale komunikace.

Jakou máte nejoblíbenější dezinformaci/konspiraci?
Má oblíbená je placatá Země. Zní to až komicky, ale když se podíváte, kolik lidí tomu věří, už to tak vtipné není (Flat Earth Society, desetitisíce lidí po celém světě, pozn. red.).

Jsou dezinformace znakem moderní doby?
Byly tu vždy. Ve starověku, středověku. Používaly se zejména ve válkách. Nyní je ale snadné je rozšiřovat. Máme internet. Stačí jedno kliknutí a během pár minut obletí celý svět.

Lze je vymýtit?
Nejde, respektive by nemělo jít. Máme tady demokracii, svobodu slova. Riziko vzniku a šíření dezinformací se s tím zkrátka pojí. Jeho potlačení by vedlo k potlačení svobod. Cestu vidím ve vzdělávání. Dbát na to, aby se ve školách kladl důraz na kritické myšlení. A teď nemyslím indoktrinaci dětí předmětem mediální výchovy. Stačilo by do výuky zavést prvky, které děti učí vyhodnocovat a ověřovat informace kolem nich. Takový přístup ke vzdělání u nás zatím nemáme.