Po letech nejste v radě ani v blanenském zastupitelstvu. Nechybí vám práce pro město?
Jsem v důchodu a už se věnuji jiným věcem. V minulosti jsem se ale pro Blansko snažila něco udělat. Hrozně mě štvali lidé, kteří město systematicky uráželi a kritizovali. Přitom zde ani nebydleli a třeba jen projížděli vlakem. Po letmém pohledu si hned udělají názor. To je špatně. Podobně je na tom třeba i sousední Adamov. Přitom je to tak úžasné město s bohatou historií. Jenže je lidé musejí poznat osobně.

Co se vám v tomto směru povedlo změnit?
Jsem ráda, že se nám s bývalým ředitelem městské knihovny Vladimírem Jančíkem podařilo založit historický jarmark. S Jiřím Kučerou jsem byla u založení akce Vítání svatého Martina, kterou ve městě každoročně navštěvují tisíce lidí. Tam mě osobně mrzí jedna věc. Měli jsme myšlenku, že si místní do slavnostního historického průvodu vyrobí nebo seženou kostýmy. A vyrazí celé rodiny. To se splnilo jen zčásti. Lidí mohlo být víc. Kolem jich vždy postávají davy a v historických kostýmech jich tolik v průvodu nejde. Například v Kutné Hoře jsou místní při podobných akcích aktivnější.

V čele současného Muzea Blanenska jste byla dvaadvacet let. Sledujete, jakým směrem se vyvíjí a jak je navštěvované?
Žasnu, jaké mají dnes možnosti. Hlavně po finanční stránce. Jak se rozvinuli a jaké akce pořádají. My to dělali, jak se říká, na koleně a často s pomocí dobrovolníků. Dnes má Muzeum Blanenska úplně jinou pozici. Lidem v něm fandím a držím palce. Za tři roky, co tam už nejsem, se jim podařil velký kus práce.

Eva Nečasová
• Žije v blanenské místní části Horní Lhota. Je jí 66 let a má tři děti.
• V minulosti vedla 22 let blanenské muzeum, byla blanenskou zastupitelkou a radní. • Napsala několik knih s historickou tematikou. Nyní je v důchodu.
• Kam ráda zajde na kávu či pivo: „Nejraději mám, když s manželem odjedeme na chatu a tam si v přírodě opečeme buřty“
• Kde ráda odpočívá: „V Letovicích máme ukrytý pozemek, kde jsme po prastrýci zdědili malinkou zálesáckou chajdu.“
• Kde se ráda prochází: „V místech, kde žili moji příbuzní. Ve Vyškově, Letovicích, Vranové, Křetíně. Ráda chodím v jejich stopách a vzpomínám.“


Po odchodu do důchodu jste říkala, že konečně budete mít čas roztřídit materiály ve svém soukromém archivu. 
Pracuji na tom. Doufám, že se ještě dožiji toho, že z materiálů, co mám, vznikne nějaká další knížka.

Po regionu jezdíte s přednáškami. O čem jsou?
O historii Blanenska a osobnostech. Jednoznačně nejpopulárnější jsou u posluchačů pověsti z našeho regionu. A z nich pak různé zvláštní události. Horory a nadpřirozené jevy. Jen z nich bych možná dala bez přípravy povídání na deset večerů. Na toto téma jsem měla už přes padesát přednášek. Čerpám z knížek, lidových vyprávění a vzpomínek lidí.

Část vašeho příbuzenstva pochází z Letovic a okolí. V pozůstalosti máte také legionářský deník vašeho prastrýce Emanuela Jeřábka. To není zajímavý materiál na knihu?
Samozřejmě je. Chci jej upravit do publikovatelné podoby. Je to nesmírně cenné a hlavně autentické svědectví doby před první republikou. Deník jsme s dcerou zázračně našly na půdě jednoho z letovických domů. Prastrýc pocházel z Letovic a ve svých devatenácti dvaceti letech odešel bojovat za císaře pána a jeho rodinu do Ruska. Tam se nechal dobrovolně zajmout a vstoupil do legií. Byla bych moc ráda, kdyby se mi tento deník podařilo vydat v knižní podobě.

Zmínili jsme Letovice, kde jste prožila část života. Letos tam otevřeli nové muzeum. Byla jste se tam už podívat?
Ano, byla a čekalo mě tam jedno velké překvapení. Ve vitríně mají velmi vzácné loutky z tamního loutkového divadla. Letovice bylo jedno z mála míst, kde měli v minulosti vlastní kamenné loutkové divadlo. A u těch loutek je dřevěný model klavíru. A říkám si, kdepak jsem ho už viděla. Doma jsem prohrabala staré fotky a našla snímek prastrýce legionáře. Na stará kolena vyráběl hračky a rekvizity pro loutkové divadlo. A na té fotce stojí v kuchyni a dodělá ten dřevěný klavírek.

V minulosti se hodně propíraly vaše soudní spory s dcerami bývalého majitele rájeckého panství Huga Salma. Za výroky, které jste o jejich otci napsala v knize Cui bono restituce I a II, jejíž jste spoluautorkou.
Pro mě je to uzavřená kapitola. Soudy skončily. Omluvila jsem se. V novinách se psalo, že Nečasová prohrála a musí se omluvit. Přitom z patnácti bodů, které mi žaloba vytýkala, soud ve dvanácti rozhodl v můj prospěch. Došla mi tehdy řada sprostých anonymních dopisů.