Letenky, ubytování a celý itinerář si chystá sama. Navíc za zlomek ceny. Její cestopisy „za Kačku“ pak čtou tisíce lidí. Řadu z nich tak inspiruje k podobným cestám. „Vyhrát nebo dostat jako dárek konkrétní zájezd za padesát tisíc? Z toho bych popravdě moc radost neměla. Já si potřebuji naplánovat všechno sama, sestavit itinerář, doslova jej našlapat dojmy a zážitky. Prostě danou lokalitu zažít za ‚pár Kaček‘ a přitom na maximum. Cítit se svobodná, režírovat každý den, lehce improvizovat a z dané destinace ochutnat vše, co lze. Radši bych na tuto výhru řekla, dejte mi těch padesát tisíc a já za to procestuji půlku světa,“ směje se Ostrá, která pracuje jako  mluvčí v Nemocnici Blansko.

Kdy jste se vlastně do cestování pořádně obula?
Je to asi šest let. Ležela jsem doma naprosto nesamostatná po operaci kolene a přemýšlela nad tím, že už třeba nikdy chodit nebudu a že si třeba už své dětské sny nikdy nesplním. Taky nad tím, že to nejsilnější v mých vzpomínkách byly právě moje cesty, které jsem do úrazu stihla zrealizovat. Jak se správně říká – investice do vzdělání a cestování jsou jediné, které vám nikdy nikdo nevezme, a jejich hodnota časem neklesá, naopak. A přesně tak to bylo a je. Nepamatuji si, co jsem si koupila před rokem nebo před měsícem, nepamatuji si ani vánoční nebo narozeninové dárky. Ale každou svoji cestu mám v hlavě do posledního detailu.

Kam jste se chtěla podívat? Která země vás přitahovala nejvíc?
Měla jsem vždy velký sen - Mexiko. No a tehdy bez možnosti jít sama i na WC jsem si slíbila, že jestli se to někdy zlepší a jestli dostanu úrazovou pojistku ve výši, která by na tuto cestu stačila, prostě tu cestu dám. A to se stalo. Rozchodila jsem úraz a revizní lékař vyčíslil můj úraz přesně na částku, kterou jsem si stanovila jako nezbytný rozpočet na tuto cestu. Bylo rozhodnuté. Ještě ten den jsem obvolala kamarádky a do týdne kupovala letenky. A to byl vlastně prvotní impuls k mému cestování „za Kačku“. Nakonec jsem kvůli bezpečnosti vyměnila Mexiko za Kubu, ale i tak to byla životní cesta. Od začátku jsem chtěla putovat na vlastní pěst, bez cestovky, procestovat celou zemi křížem krážem a místo povalování se ve Varaderu nasát atmosféru každého kousku kubánské hlíny. To se povedlo.

Kateřina Ostrá
• O ní: Je jí osmatřicet let a v minulosti pracovala jako zdravotní sestra. Později působila na pozici datamanažerky klinických studií. Vyzkoušela si i práci v novinách. Posledních devět let je tiskovou mluvčí Nemocnice Blansko a vedoucí jejího projektu Nemocvična. Bydlí v Bořitově, má čtrnáctiletého syna, psa a dva kocoury.
• Jak odpočívá: Nemá ráda slovo odpočinek. Největší relax pro ni je diář našlapaný po strop.
• Kde se ráda prochází: Na Starém Blansku. Má ráda tamní výhled na město na dece s kyblíkem vanilkové zmrzliny a dobrou knížkou.
• Oblíbený podnik: Nemocvična, kavárna Coco a statek Samsara na Klepačově.

Při pohledu na váš facebookový profil může řada lidí závidět. Vypadá to, že jste pořád na cestách v zahraničí.
Je to o tom, jaké si člověk stanoví priority. Nechci, aby to znělo jakkoli urážlivě. Někdo třeba je ochotný strávit deset dní na Vánoce doma. Péct cukroví, uklízet a dívat se na televizi. Já to mám jinak. Všechno volno – dovolenou, státní svátky a víkendy bezezbytku využívám na jediné. Na cestování. Vanilkové rohlíčky si upeču klidně v září, ale čtyři dny velikonočního volna prostě doma na pomlázku čekat nebudu. Vždy si naplánuji jednu velkou cestu za rok a pak tak do desítky menších, víkendových tripů po Evropě. Maximálně se snažím využít svých pětadvacet dní dovolené, svátků a víkendů. Když si to člověk sečte, má za rok více než třetinu volných dní. Je na každém, jak je využije. Já cestuji a investuji do zážitků.

Snažíte se cestovat „za Kačku“. Jakým způsobem to funguje?
Je to kombinace mých toulavých bot, konkrétně žabek, vášně ve vyhledávání levných letenek a štěstí. Štěstí na lidi, kterými jsem obklopena. Na přátele a rodinu, kteří mají pro moje trhlé cestovní zkraty nejen pochopení, ale také mě v nich maximálně podporují. Ať už účastí na mých cestách, anebo naprostou podporou v běžném životě. Levné letenky vyhledávám na cestovatelských portálech, samozřejmě s předstihem i několika měsíců. Jelikož se v tomto světě pohybuji dlouho, znám přesně ceny do jednotlivých destinací a dokážu velice rychle vyhodnotit opravdu akční letenku, nad jejímž nákupem se prostě nepřemýšlí. Ať je to Thajsko za 7 400 korun, nebo Rumunsko za 4,5 eura. Jakmile něco takového najdete, jde o minuty. A právě o zmíněné přátele, kterým stačí zavolat a oni s naprostou důvěrou řeknou: Jedu!

A ubytování?
S tím je to stejné. Dnes se dá doma od počítače naplánovat cesta kolem světa jako nic. Na počítači doma si prohlédnete pokojíček na rýžových terasách na Filipínách, pročtete recenze, zaplatíte a realita je přesně taková, jakou jste si objednali. Kromě Aljašky, Peru a transsibiřské magistrály, které jsou zatím mimo moje finanční možnosti, teď vysněný cíl nemám. Mám jednoduché požadavky. Levná letenka, levná destinace, teplé klima, různorodá pestrá země plná fauny a flory. No a pokud jsou tam sloni, pak je rozhodnuto ve vteřině. Nepohrdnu ale ani opicemi, velrybami, želvami nebo gekony. To jsou cesty za exotikou, které dělám jednou za rok. Pak jsou ještě malé krátké tripy po Evropě a zde je to jen o levných letenkách. Myslím, že každá země má co nabídnout, a právě to, že nikdy nevím, na co kápnu, dělá z cest dobrodružství.

Kam byste se naopak nevypravila?
Asi nikdy bych nesnila o cestě do Rumunska. A když jsem koupila letenky za 4,5 eura, nenapadlo by mě, že je přede mnou jedna z vůbec nejkrásnějších evropských destinací. A i o tom cestování je. Překvapení, poznávání míst, která by mě normálně ani nenapadla. Nikdy necestuji sama, ráda své dojmy a vjemy sdílím s přáteli. Jen by mě zajímalo, kdo se mnou pojede na Ukrajinu.

Nedávno jste se vrátila z Filipín. Pro mnohé je to nedostupná představa dovolené v řádech desítek tisíc korun. 
Peníze a cestování. To je svým způsobem velký mýtus. Třítýdenní pobyt v zahraničí mě paradoxně vyjde levněji, než kdybych byla doma. Nejezdím do zemí, kde je draho. Asie je v tomto směru výborná volba. V cestopise na Bali jsem popsala náklady na osmnáctidenní půjčení motorky včetně paliva, se kterou jsem tam cestovala. Vyšlo to na necelou tisícovku. Tu projedu autem jednou cestou do Prahy a zpět jako nic. S ubytováním je to podobné. Za osobu a noc se v Asii ceny pohybují kolem sto padesáti korun. V Nikaragui, kam chci příští rok, je to třeba jen čtyřicet korun na pokoj a noc. A pozor, za velmi slušný pokoj.

A Evropa?
Byla jsem například týden na ostrově Santorini. I s letenkou a kompletním procestováním tohoto sopečného ostrova ve vlastní režii jsem se dostala na pět tisíc. Pětidenní pobyt v Izraeli s návštěvou Jeruzaléma a koupačkou v Mrtvém moři mě vyšel na čtyři tisíce. Kolik dnes utratíte za čtyři dny na Mácháči? Prostě to jde cestovat „za Kačku“. Jen trochu slevit ze své komfortní zóny, investovat do příprav kreativitu, energii, svoje sny a čas. Nebát se a hledat si informace. Já osobně věřím, že osud cestovních kanceláří bude brzy stejný jako osud videopůjčoven. Prostě přežitek. Ale ještě to chce trochu času a hodně dalších cestovatelů dělících se o své cesty. Hodně cestovatelských inspirací a motivací.

Jak dlouho se na cesty chystáte?
Na třítýdenní trip, který vždy plánuji na únor až březen, už na podzim. Příprava cesty je opravdu důkladná a zabere mi hodně času. Itinerář cesty mám nalajnovaný do nejmenších detailů. Má třeba i padesát stran. Jsem puntičkář. Let, přesuny, časová osa, kombinace cestovatelských cílů na mapě spolu s ubytováním. Čtu o dané lokalitě recenze, cestopisy, blogy. Naslepo nikdy nejezdím. To nejcennější, co na svých cestách mám, je totiž čas. Ten chci využít beze zbytku a ne na místě čas marnit hledáním cílů a plánováním. Na to je dost prostoru před cestou.

Máte problém se sbalit na třítýdenní výlet? Co si všechno berete s sebou?
Tady musím poznamenat, že jsem zaznamenala obrovský osobní posun. Je to zvláštní u ženské, která po městě běžně vláčí pětikilovou kabelku plnou zbytečností. Bez problémů totiž odlétám na třítýdenní trip se sedmikilovým příručním zavazadlem. Zavazadlo je věc, která dokáže člověka při cestování hodně limitovat, brát čas a osobní svobodu, a tím se řídím. Létám do teplých krajů, takže na sebe si vezmu jedno jediné teplejší oblečení z lehkého materiálu. Kosmetika a léky na mou alergii se vlezou do kila.

Co dál?
Dva mobily. Jedním fotím a v druhém mám koupená data dané lokality. Tedy přístup ke všem potřebným aplikacím. Power banka, sklenička na víno. Šest sedm kusů plavek, které nahrazují i spodní prádlo, a stejný počet kraťasů a trik. Samozřejmě žabky. Nesmím zapomenout na deku z Kiku za pětasedmdesát korun. Ta má univerzální využití. Slouží jako čistá peřina, deka na opalování, zahřeje v klimatizovaných letištních halách, po večerech brání komářím štípancům, a když vás její hmotnost naštve, klidně ji věnujete místním jako dáreček. Když mi cokoli chybí, koupím to na místě. Nejenže dnes všechno seženete i v zapadlé vesničce na Filipínách, ale ještě mnohdy podstatně levněji než u nás.

Jezdíte na dovolenou za odpočinkem?
Popravdě já slovo odpočinek nesnáším. Moje dovolené jsou pravý opak. Jedu na dřeň a snažím se čas v zahraničí maximálně využít k poznávání nového a vlastně i sebe sama. I když jsem také byla před lety s cestovkou v Egyptě a válela se v Hurgádě u bazénu, navíc jsem byla tehdy i spokojená. Dnes už si takovou cestu vůbec nedokážu představit. Teď mám prostě jiné priority. Přepínám na něco intenzivnějšího. Nechci být na jednom místě, ale danou oblast procestovat. Nejen škrtat památky a tradiční cíle, ale poznat opravdický život místních lidí. No a naprosto ideální je pro mě našlapaná cesta plná krizovek a jobovek, protože na jejich zvládnutí s odstupem času člověk vzpomíná nejvíce a s největším respektem.

Kolika jazyky se domluvíte?
Díky překladači v mobilu? Všemi a všude. Přitom anglicky nemluvím a moje milovaná němčina je všude ve světě víc mrtvá jak latina. Spousta lidí má blok z toho, že neumí cizí jazyk a že se v zahraničí nedomluví a budou ztracení. Raději proto sáhnou po nabídce cestovky, než by si dovolenou zařídili sami. Obrovská škoda! I to je moje poselství a nebojím se odhalit svou slabinu. Absenci znalosti angličtiny. Naopak chci lidem ukázat, že i bez toho to jde. Já s angličtinou začínala asi desetkrát a nikdy se nedostala dál než ke skloňování slovesa být. Přesto se, když je potřeba, domluvím. Základní pojmy člověk pasivně pochytí. Navíc líná huba, holé neštěstí. Člověk si prostě vždycky poradí. Rukama, nohama.

Na internetu čtou vaše cestopisy „za Kačku“ tisíce lidí. Co na to říkáte?
Mám obrovskou radost. Říkala jsem si, že když už mi příprava cest zabere tolik času, ráda se o tu práci a odžité zážitky podělím. Třeba to bude pro někoho inspirace. A jak se zdá, tak je. Pro mě je to úžasná zpětná vazba, když mi třeba napíše parta padesátiletých kamarádek, že se vypravila na Srí Lanku podle mých zápisků a pak den za dnem sleduji na Facebooku fotky, kterými putuji svoji cestu o rok později. To samé, když někomu sestavím itinerář dovolené za zlomek ceny co cestovka, a je nadšený. To je pro mě ohromně pozitivní a nabíjí mě to.

Co vás při cestování po světě nejvíce zasáhlo?
Zjištění, jak se tady doma máme opravdu velmi dobře. Že sice pořád brbláme, chceme víc, závidíme, cítíme, že nemáme dost a všechno by mohlo být lepší, ale přitom máme to nejlepší. Zářným příkladem je třeba naše zdravotnictví. Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, co tady máme. Zpohodlněli jsme, bereme vše jako automatickou věc. Nepřemýšlíme nad tím, že všechno něco stojí a že není samozřejmost mít kvalitní zdravotnickou péči, navíc dostupnou a jistou. Například v Asii je na řadě míst lékařská péče prakticky nedostupná. Lidé tam žijí v šílených podmínkách. V autobuse s vámi jede mladá žena a na zádech má nádor velikosti malého dítěte přikrytý špinavým hadrem. Nemá vyhlídku na uzdravení, na léčbu, dokonce ani na tlumení bolesti.

Z mého pohledu si blahobyt, ve kterém žijí, neuvědomuje u nás také řada dětí.
V chudých zemích se dokážou radovat z maličkostí. Pouštějí draky, hrají si na hřištích, pomáhají na polích rodině. Ze všeho je cítit čistá radost. Žijí konkrétním momentem, spolu. Smějí se, reagují na sebe a na danou chvilku. Když dostanou lízátko, s chutí a radostí jej snědí. Jídlo si tam nikdo nefotí, ale nadšeně s chutí a bez výčitek zhltne. Lidi si tam zpívají u práce, a to třeba i celníci na letišti. Pořád se usmívají a i se vší tou chudobou, v které žijí, věřím, že platí to, co jsem někde vyčetla. Že konkrétně Filipínci jsou nejšťastnější lidé na světě. Je úžasný být součástí toho a telefon používat jen na fotky. To ostatní sdílet na vlastní kůži s lidmi kolem sebe.