Snad každou minutu se rozezvučí telefon, který operátorky po chvilce pokládají. Občas pustí hovor nahlas. V některém se ozývá jenom šustění, jak se někomu omylem vytočila tísňová linka v kapse, jindy je slyšet cvrkot třídy a dětský smích. „Tohle je typický hovor ze školy, je jasné, že děti mají přestávku. Občas nám ale říkají sprostá slova i úplně malé děti, třeba pětileté,“ popisuje Pejtová.

Jednou se z telefonu ozve asi desetiletý chlapeček, který tvrdí, že se ztratil. „A kde seš?“ „V Brně“ „A kde ses ztratil?“ „Nevím“ „Ale ty jsi doma, že? Já slyším, jak za tebou pláče miminko.“ „Ale já jsem u cizích lidí“ „Tak mi je dej k telefonu.“ Kluk se do telefonu občas zasměje a během deseti minut volá snad pětkrát. Luďka Pejtová jeho číslo označí na počítači červeně. „To znamená, že je to zlomyslné volání. Čísla můžeme dokonce i zablokovat, když ten člověk pak opravdu pomoc potřebuje, nedovolá se,“ krčí rameny Pejtová.

Osmadvacetiletá Lenka Stáhalová pracuje na tísňové lince přes osm let, o rok starší Pejtová šest let. Ukazují dnešní výpis hovorů. Za tři hodiny zvedly víc jak stovku hovorů mezi kterými se krčí pár zeleně zatrhnutých. „To znamená, že se tam něco stalo. Ale skrývat se pod tím může jak hořící odpadkový koš, tak požár panelového domu,“ upozorňuje Stáhalová.

Většina zlomyslných hovorů se dá rozpoznat, ale podle operátorek záleží hodně na citu. „Pokud se něco opravdu stane, lidé jsou ve stresu. A navíc se jich ptáme na doplńující dotazy, třeba na rozlohu požáru. Lidé mají spíš tendenci zveličovat,“ míní Pejtová.

Svou práci za stresující nepovažují. „Samozřejmě je nepříjemné, když vám volá sebevrah nebo je nějaký velký požár, jenže to se tak často nestává,“ uzavírají operátorky.

Petra Havlíková