V PVC klubu mohou lidé vidět vaše obrazy z nedávného Street Art Jamu. Jak se vám tvořilo?
Myces: : Na místě jsme tvořili sprejem a barvami, neměli jsme nic připravené. Mě inspiroval třeba pan Slunce, který na nás z výšky zářil. Uviděl jsem stín jedné slečny a hbitě jej obkreslil. Pak jsme se obkreslili navzájem.
Toto je vaše první výstava?
Ethic: Jde o naši první výstavu, kolegové už ale vystavovali třeba v Brně Celebrities a v Praze Names, to streetartoví umělci chodili s lidmi po městě a vysvětlovali jim své výtvory.
Používáte hodně šablony…
M: Máme v šablonách vše možné, lidi, myši…
Nejsme na planetě sami, jsme tu my, i zvířata.
A co je pro vaši tvorbu charakteristické?
M: Převážně se zabývám hlodavými tvory, protože každý člověk viděl aspoň jednou v životě myš a každý člověk se ji aspoň jednou v životě snažil ulovit. Teď nastal převrat, myši budou lovit lidi. Je myší invaze, jsou všude, kam se člověk podívá…
E: Já upřednostňuji abstraktní tvorbu, různý tvary, do toho kombinace šablon, hraji si s barvami, přechody barev, mám rád hranaté tvary. Už od základní školy, kdy jsem poznal písmo, mě fascinovalo hranaté písmo. Tak jsem si vytvořil vlastní abecedu, zkoušel jsem kreslit, hrál jsem si.
A co vás uchvátilo na street artu?
E: Je to seberealizace, zdokonalování v kresbě, grafice, poznávání nových programů, techniky a metod jak tvořit, třeba i 3D tvary. Ty se dají poskládat ze všeho možného třeba i plechovek od barev. Viděl jsem borce, který svazoval různě barevné přepravky od piva, vytvořil z nich obrovské panáčky, kteří viseli na zdi.
M: Mě k tomu přivedla z prvopočátku nutnost zviditelnit se. Na střední škole jsme tehdy chtěli bezškodně zdevastovat školu. Polepili jsme tam vše, co se dalo. Šlo ale o neškodnou devastaci. Když si třeba vyšplíchnete v umývárně do ruky mýdlo, to se pak na vás usmívá…
E: Jen několik zazobaných lidí si může dovolit vystavovat ve špičkových galeriích. Je tu moc těch, kteří umí kreslit, ale nemají možnost to ukázat. Proto to ukazují venku.
Jak třeba?
M: Jdete po městě, támhle modrý koš, támhle značka, támhle koš, zase značka. Člověk jde a nevšímá si okolí. Nemůže ale nechat bez povšimnutí metrovou nálepku. Když ji chci nalepit, potřebuji mít s sebou třímetrovou tyčku s válečkem, v ruce sklenku s tapetovým lepidlem. Je to lehčí forma adrenalinu. Až pak výsledné dílo někdo uvidí, buď si řekne, to je blbec nebo se pokochá. Člověka to nutí přemýšlet.
E: A hledat…
A jak na vaše díla kolemjdoucí reagují?
E: Jednou jsem slyšel borce, co šli ze školy. Bavili se proč to někdo udělal, brali by to i doma na zdi.
M: Jde o to, vybrat místo, které se k nálepce hodí. Musíme ji umístit tak, aby to nikomu neublížilo a aby tomu nikdo neublížil.
Co vás nejvíc ze street artu oslovuje?
E: Organizovaný cílený bombing. Chodíme s kamarády a vybíráme místa, na kterých nic nezničíme. Chceme street art dostat z úst vandalismu. Je totiž rozdíl vandalismus a umění.
M: Prostě jde o zneobyčejnění obyčejných věcí.
E: Viděl jsem na internetu obrázky borce, který tvoří na kanály. Vezme si kanál a vytvoří díky patníku a okolí třeba zvíře, něco roztomilého. Je to zkrášlení ulice, street art.
Jak na vás působí blanenské ulice?
E: Na blanenské scéně strašně moc malých děcek něco čmárá, přitom nevědí, proč to dělají. Potřebují se podepsat. Zároveň jsem ale teď potkal pár vylepených neznámých výtvorů. A dobrý.
Je toto umění spjaté s dávkou napětí?
M: Ano, třeba když jdeme vylepovat v sedmi lidech a akci předem ohlásíme, i policii.
E: Musí se to dělat potmě…
M: S dvě stě korunou v kapse…
E: Na neveřejný výlep, černou reklamu, prostě pokutový bloček.
